Přístavy ve Středomoří
Středomoří je oblíbenou oblastí okružních plaveb, kterou dělíme na oblast východní a západní, přičemž pomyslnou dělicí čarou je Itálie. Východní část Středomoří začíná od východního pobřeží Itálie a směřuje do Řecka, Turecka, Izraele a Egypta. Západní část Středomoří zahrnuje kromě západní středozemské oblasti i Kanárské ostrovy a severní obalst Afriky - Maroko a Tunisko. V těchto oblastech nabízíme 12denní plavby na lodích Costa Pacifica (2009) a Costa Concordia (2006) s vyplutím od listopadu 2010 do března 2011. Nově je v nabídce zimních plaveb po Středomoří 7noční plavba ze severu Itálie do Říma, na Sicílii, do Tuniska, na Mallorku a přes Barcelonu a Marseille zpět do Itálie.
Zajímavosti o přístavních městech a jejich okolí
AGADIR (Maroko)
Agadir je největší turistické letovisko v Maroku. Moderní dějiny města se datují od 29. února 1960, kdy bylo zpustošeno ničivým zemětřesením.
Jsou zde pěkné hotely a vily v evropském stylu. Všude je čistota a pořádek, žádný shon, žádné ulice plné lidí a všude plno zeleně. K tomu ještě nutno připočítat pěkné čisté pláže s restauracemi, moderní centrum a ZOO uprostřed města.
Před osudným zemětřesením Agadir takový nebyl, byl to důležitý přístav, původně kolonizovaný Portugalci a od 16. století ovládaný dynastií Saadovců. Jeho obchodní aktivity však spíše zastiňovali přístavy Essaouira (Mogador) a El Jadida (Mazagan), takže do popředí zájmu se Agadir dostal opravdu až jako turistické letovisko.
Původní město zničené zemětřesením stálo asi 8 km severně od dnešního centra. Jednou z mála památek na starý Agadir je zdejší stará kasba, která stojí na vysokém kopci a tudíž je z ní krásný výhled na město i na pobřeží. Není asi vhodnější místo, kde návštěvu Agadiru zahájit. Z kasby se toho sice moc nedochovalo, ale aspoň něco tu připomíná historii a také obchodní aktivity, které tu v 18. století vyvíjeli Holanďané, což je patrné z nápisu na bráně, který je vyveden v arabštině a holandštině.
AJACCIO, Korsika (Francie)
Ajaccio ležící v malebném zálivu je hlavním městem Korsiky už od roku 1492, kdy jej založili Janované. Věčnou slávu zajistil městu především místní rodák Napoleon Bonaparte, hrdina Francie a její první císař.
Třebaže se na korsické poměry jedná o velké město, samo Ajaccio působí přívětivým provinčním dojmem. Hezké ulice, malá náměstí, pouliční kavárny a četné butiky vytvářejí ideální prostředí pro bezstarostné procházky.
Přístav je chráněn dlouhou zdí, zvanou Jetée de la Citadelle. Citadelu, malou pevnost, postavili Francouzi, když Sampiero Corso roku 1553 Ajaccio dobyl. Janované ji dále opevnili a její silné zdi se i dnes nacházejí ve vynikajícím stavu.
V jedné z uliček najdeme rodný dům Napoleona Bonaparte, na náměstí Place Austerlitz pak jeho památník.
Doporučujeme zastavit se také u katedrály Notre-Dame nebo u radnice.
Vedle Musée Fesch (díla světového malířství) stojí rodinná kaple Bonapartů.
ALICANTE (Španělsko)
Staří Řekové nazývali dnešní hlavní město stejnojmenné provincie Akra Leuka, což znamená „bílá citadela“, Římané pak Lucentum, což je „město světla“. Bílé a plné světla je i dnešní Alicante (283 243 obyvatel).
Počátky města sahají do 4. století př. n. l., do místa zvaného Tossal de Manises v blízkosti pláže La Albufereta, kde se nacházejí ruiny ibersko-římské osady Lucentum. Historicky cenné předměty z tohoto naleziště jsou vystaveny v Archeologickém muzeu (MARQ).
Ve středověku bylo Alicante strategickým místem, o které sváděly tuhé boje Kastilie a Aragon. Definitivním vítězem se stal Jaime II. Aragonský, který v roce 1296 přičlenil město k Valencijskému království. Svědkem těchto bojů byl hrad svaté Barbory na vrchu Benacantil.
Alfons X. zde v roce 1247 na den svaté Barbory porazil muslimy. Bojovali zde také Pedro I. Kastilský a Pedro IV. Aragonský. Ve válce o dědictví španělské hrad dobyli pro Habsburky Angličané, ovšem ne nadlouho, protože po útoku bourbonských vojsk vyletěla polovina hradu do vzduchu a stoupenci Habsburků byli poraženi. Do dnešních dnů se zachovala základna středověké věže (Torre del Homenaje), věž Torreta a příkop, který ji odděluje od pozdějších přístaveb, z nichž zůstala jen ta část, která sloužila jako kasárna, a tzv. zbrojní nádvoří (patio de armas). Shora je nádherný pohled na město, na alicantskou zátoku s přístavem i na elegantní palmovou promenádu, která ji lemuje.
Alicante má i další místa, které stojí za pozornost.
Radnice se dvěma stejnými věžemi je barokní. Zajímavostí je „kota 0“ na prvním schodu hlavního schodiště, která je výchozím bodem při měření nadmořské výšky v celém Španělsku.
Kostel Panny Marie (Iglesia de Santa María) na Plaza de Santa María je vůbec nejstarší budovou ve městě. Ve 13. století ho dal postavit Jaime I. Dobyvatel. Stojí na místě bývalé mešity a během staletí byl několikrát přestavován. Interiér, který si zachoval gotickou podobu, skrývá oltář z 15. století, křtitelnici z 16. století a barokní varhany. Hlavní průčelí je barokní a znázorňuje Nanebevzetí Panny Marie.
Vedle kostela stojí Casa de la Asegurada, budova z 18. století, která sloužila jako městská sýpka. Dnes je to galerie se sbírkami obrazů z 20. století (Juan Gris, Chillida, Miró, Picasso, Dalí, Tàpies, Chagall, Kandinskij, aj.).
Katedrála svatého Mikuláše (Catedral de San Nicolás) patří k nejvýznamnějším historickým památkám. Herreriánská strohost průčelí kontrastuje s dekorativností interiéru. Současná budova je ze 17. století, rajský dvůr je z 15. století.
Ulice Labradores je zajímavá svými četnými měšťanskými domy.
Zvlášť pitoreskní je pak lidová čtvrť Santa Cruz, jejíž dominantou je svatyně Santa Cruz.
Elegantní palmová promenáda podél moře a přístavu Paseo de la Explanada je zrcadlem Alicante a velmi oblíbeným korzem, na něž navazuje Park Canalejas.
Hned u něj najdete nejlepší alicantskou galerii výtvarného umění, která našla své místo v budově, kde se v minulosti konaly rybí dražby.
ALEXANDRIE (Egypt)
První, co upoutá vaši pozornost, je Kájtbájova pevnost, postavená na levém konci půlkruhového Východního přístavu v místech, kde do zemětřesení v roce 1326 stál legendární maják, jeden ze sedmi divů světa. Samotná pevnost pak pochází z 15. století.
Asi sto metrů před pevností, vedle university se nachází Aquarium a hydrobiologické muzeum.
Půjdete-li od hotelu Cecil směrem k pevnosti a nepůjdete-li přímo po nábřeží, ale o uličku dále, narazíte nejprve na památník neznámého vojína v antickém stylu a kus dále pak mešitu Ibráhíma Terbány a mešitu Abú al-Abbáse. Obě mešity jsou pěkné, hlavně pak druhá zmíněná a zdají se být hezčí a zajímavější, než jejich káhirské „kolegyně“.
Západně od pevnosti se na poloostrůvku v městské čtvrti Anfúši nachází královská rezidence Ras at-Tín a zajímavý hřbitov Anfúši.
Severním směrem, kousek od hlavního nádraží, se nachází archeologický areál Kum al-Dík s unikátním římským divadlem.
Hlavní archeologické pracoviště Kum as-Shukáfa se nachází něco málo přes jeden kilometr jiho-západním směrem od hl. nádraží.
Pokud se chcete koupat ve Středozemním moři, jsou pro Vás určeny zejména pláže na východ od Východního přístavu, stejně jako pláže na západ. Jsou čistší a to jak moře, tak i písek, který je zde bílý a jemný.
AMSTERDAM (Holandsko)
Je hlavním městem Nizozemí a má asi 1 000 000 obyvatel. Je však městem korunovačním, nikoli sídelním. Leží na řece Amstel a sítí důmyslných kanálů (grachtů) a průplavů je spojen se Severním mořem a řekou Rýnem. Po Rotterdamu je největším nizozemským námořním přístavem.
Amsterodam je znám již od 8. stol. Ve 12. stol. zde byla malá rybářská osada, která dostala po postavení hráze na řece Amstel ve 13. stol. název Amstelredamme . V roce 1300 jí byla přidělena městská práva a ve 14. a 15. stol. se město stalo význačným členem hanzy. Od 17. stol. bylo centrem světového obchodu a financí, sídlem Východoindické a Západoindické společnosti.
V této době se stalo také důležitým střediskem vzdělanosti a umění. V této souvislosti je nutno připomenout pobyt J. A. Komenského v 1. pol. 17. stol.
Od r. 1795 je Amsterdam hlavním městem Nizozemí.
Amsterdam je významným přístavem i průmyslovým centrem s rozsáhlými loděnicemi, řadou známých strojírenských a elektrotechnických závodů, dále chemickým, gumárenským, kožedělným, ropným a potravinářským průmyslem. Jsou zde také brusírny diamantů, známé již několik století po celém světě. I když si neuchoval svůj dřívější význam, zůstává Amsterdam stále střediskem mezinárodního obchodu s koloniálním zbožím a diamanty a soustřeďuje vlivné skupiny finančního kapitálu.
Celé město je postaveno na dřevěných kůlech, zaražených až 18 m do hloubky, které zpevňují bahnité podloží.
Reliéf města tvoří tři polokruhovité kanály – Herengracht, Keizersgracht a Prinsengracht. Kromě těchto hlavních je zde asi 100 dalších.
Amsterdam je plný protikladů. V překrásných kulisách ze 17. století, protkaných sítí říčních kanálů (grachtů), se žije rytmem současnosti. Přestože se jedná o velkoměsto, vše je na dosah.
Centrum města a „srdcem Nizozemí“ je označováno náměstí Dam, bývalé tržiště Amsterdamu.
Uprostřed se tyčí 22 m vysoký Národní památník.
Proti němu pak bývalá radniční budova postavená v letech 1648 – 1662 Jacobem van Campem na 13 000 kůlech v klasicistickém slohu. Dnes je nazývána královským zámkem a slouží jako oficiální budova pro reprezentační účely královské rodiny.
Při prohlídce města návštěvníci většinou nevynechají dům Anny Frankové a také Historické židovské muzeum v budově Městské váhy z roku 1488.
Nedaleko od centra města se pak nachází protestantský kostel Westerkerk. Jeho stavba byla započata r. 1620 a je v něm pohřben Rembrandt.
Milovníci umění obzvlášť přitahuje Říšské muzeum, největší muzeum v zemi. Kromě děl starých mistrů nabízí úplný přehled o uměleckém a kulturním vývoji Nizozemí. Neobyčejně bohatá je sbírka pláten nizozemských malířů z 15. až 19. století. Mezi nimi především mistrovská díla Rembrandtova, Halsova a Vermeerova.
Jsou zde také další muzea. Jedná se o muzum Vincenta Van Gogha a muzeum voskových figurín Madamme Tussaud.
Pro mladé lidi je Amsterdam především symbolem tolerance a zábavy. Ať už se jedná o známou Red Light District Zone, pověstné coffee shops, či fotbal v podání amsterdamského Ajaxu.
Ačkoliv zdaleka nepatří mezi největší evropská města, v mnoha aspektech je nepřekonatelný. A to v množství květů na ulicích a v parcích, v množství kol, kanálů a mostů nebo třeba Rembrandtových obrazů.
ANCONA (Itálie)
Jako Dorica Ancon bylo město založeno Řeky již ve 4. století př. n. l.
Za vlády císaře Traiana, jehož triumfální oblouk z roku 115 stojí v přístavu, dosáhlo rozkvětu.
Další antickou památkou je amfiteátr z 1. století.
Ve městě je univerzita, dva paláce – palác Bosdari a palác Benincasa, sídlo burzy Loggia dei Mercanti z 15. století.
V kostele San Domenico pak můžete shlédnout Tizianovo ukřižování.
Roku 1733 bylo v přístavu vybudováno pětiboké Lazzaretto, které sloužilo jako karanténní stanice pro imigranty.
Pokud se v Anconě zdržíte, můžete navštívit také archeologické muzeum a obrazárnu.
Dnes je Ancona hlavním městem regionu a významným přístavem, z něhož je možné pravidelné spojení s Chorvatskem a Řeckem. Ancona je hlavním městem regionu Marche a má největší letiště na Jadranu.
ANTALIA (Turecko)
Turecká riviéra je pohledná a velmi turistická. Jejím centem je Antálie, kterou nechal Otec Turků vystavět jako válečný přístav, pro jistotu trochu stranou od Evropy. Teď se ovšem snaží imitovat Monte Carlo, k čemuž jí pomáhá teplé moře a tříkilometrové hory nad ním.
Antálie je nejoblíbenějším turistickým centrem tureckého pobřeží. Zakladatelem byl král Pergamon Attalos II. a během staletí prošlo velkými změnami.
Mezi hojně navštěvovaná místa patří Archeologické muzeum, Atatürkovo muzeum, vodopády nebo Skalní město, ale i jiné kulturní a historické památky.
Při Vaší procházce městem naleznete ve starobylých uličkách mnoho zlatnických obchůdků, bazarů a tradičních restaurací.
ARRECIFE, Lanzarote (Španělsko)
Lanzarote je, stejně jako ostatní ostrovy, vulkanického původu, ale zde je tento původ nejpatrnější. Sopky se tu totiž činily v době ne tak dávné. Ohromné sopečné erupce v roce 1730 trvající šest let pokryly lávou třetinu ostrova. V roce 1824 došlo k dalším erupcím, a tak se velké plochy ostrova podobají měsíční krajině.
Ostrov Lanzarote je součástí Kanárských ostrovů. Turisty byl objeven až dlouho po Gran Canarii a Tenerife.
Lanzarote se probudilo k životu díky architektovi Césaru Manriqueovi, který z nehezké krajiny vytvořil světový unikát. S jeho tvorbou se setkáte všude na ostrově. Ostrov si tak uchoval kouzlo i atmosféru minulých století.
Moderní letoviska na pobřeží však přesto nabízejí ubytování, služby i sportovní vyžití na špičkové úrovni.
Vnitrozemí ostrova, v němž místní lidé zkultivovali lávová pole k pěstování vinné révy uchvátí každého návštěvníka. Lanzarote je ostrov plný pohody, který Vás přijme jako hosty nejmilejší.
V Arrecife lze shlédnout hrad San José s muzeem současného umění, El Almacén, kulturní centrum věnované význačnému rodákovi – sochaři a architektu Césaru Manriquemu a hrad San Gabriel.
BARCELONA (Španělsko)
Přístavní město Barcelona, hlavní město Katalánska, je s téměř 1 800 000 obyvatel druhé největší město Španělska (po Madridu).
Město bylo založeno iberskými kmeny, ovládnuto později Féničany a Kartáginci. Za Kartáginců bylo známo jako Barcino a později za Římanů, jejichž panství připomínají mnohé pozůstatky chrámových i veřejných staveb, bylo označováno Faventia Iulia Augusta Pia. Plnilo úlohu význačného přístavu i v době islámské invaze.
Ve středověku, v souvislosti se sjednocením Katalánského hrabství s Aragonským královstvím se Barcelona stává nejvýznamnějším přístavem země i celého Středomoří.
Koncem 19. století je střediskem katalánského nacionalistického hnutí. Důležitou roli sehrála Barcelona v době španělské občanské války, kdy do r. 1939 byla v rukou lidové fronty. Od r. 1977 je hlavním městem autonomního Katalánska.
Důležitou součástí hospodářské produkce jsou výrobky textilní,, keramické, potravinářské, polygrafické a elektrotechnické. Je zde průmysl loďařský, ropný, chemický i strojírenský.
S objevením Ameriky však díky přiznání monopolních práv na obchod se zámořskými koloniemi Seville a Cádizu tuto pozici ztratila. Přesto si i v tomto, pro ni nepříznivém období, dokázala udržet nezávislost na královské moci. Městské záležitosti stále řídila na přísně demokratických principech stočlenná městská rada (Consell de Cent), vláda Katalánska byla stále ještě v rukou Generalitat.
Tato privilegia Katalánci ztratili v důsledku války o španělský trůn v roce 1714, v níž se postavili na stranu rakouské větve Habsburků proti vítězným Bourbonům a zaplatili za to ztrátou své samostatnosti i zákazem používat katalánštinu.
Z agónie se Barcelona probudila v 19. století, kdy rozvoj průmyslu učinil z města hnací motor katalánského hospodářství. Vrcholem této doby byla Světová výstava v roce 1888, která byla zároveň i oslavou tisíciletého výročí nezávislosti Katalánska.
Na známém korzu La Ramblas je i nejzajímavější ze 40 barcelonských tržnic – secesní „La Boquería“, a také pověstná barcelonská opera „Gran Teatre del Liceu“. Dnes je La Ramblas prodloužená pomocí systému zvedacích lávek až na molo Starého přístavu, kde bylo vybudováno ohromné zábavné a nákupní centrum „Maremagnum“, multikino „Max“ i jedno z největších oceanárií v Evropě „L´Aquárium“.
Pozornost si zaslouží také bývalá královská loděnice, jejích areál slouží v současnosti jako Námořní muzeum.
Replika slavné Kolumbovy karavely Santa María už v přístavu nekotví, protože ji před lety požár zničil tak, že už ji nebylo možné opravit. Zato tu stále ještě kotví „Las Golondrinas“ (Vlaštovky) – dvouposchoďové výletní lodě, které od roku 1988 lákají k okružním plavbám po přístavu.
Na přímořské promenádě se tyčí 60 m vysoký sloup s osmimetrovou bronzovou sochou Kryštofa Kolumba.
Zvláštní kolorit má námořnická čtvrť La Barceloneta s řadou typických námořnických hospůdek a restaurací.
Další pozoruhodností Barcelony je skansen Španělská vesnice, kde se návštěvník seznámí s typickou architekturou všech etnografických oblastí Španělska.
Gotická čtvrt je svědekem slavné minulosti. Je mnohem starší, než napovídá její název. Právě zde na vyvýšenině Mons Taber se po svém vítězství nad iberským kmenem Laie v roce 133 př. n. l. rozhodli Římané založit kolonii a nazvali ji Colonia Julia Augusta Paterna Faventio Barcino. Ve 4. století ji pak obehnali hradbami, které se zčásti zachovaly dodnes, a které byly respektovány i ve středověku, kdy tu měly své sídlo nejvýznamnější instituce světské i církevní moci katalánsko-aragonského království.
Zvláštní půvab má stará gotická čtvrť Barrio Gótico, kde snad každý dům má svou uměleckou a historickou hodnotu. Vytváří vzácně ucelený soubor staveb s dominující a nepřehlédnutelnou katedrálou sv. Eulálie, která byla postavena ve 13. – 15. století na místě románské baziliky a je jedním z nejkrásnějších příkladů katalánské gotiky. Interiér s množstvím kaplí a kapliček skrývá pozoruhodné poklady, mimo jiné proslulý krucifix, který prý vezl s sebou na admirálské lodi v námořní bitvě u Lepanta Don Juan de Austria, náhrobek vytesaný v alabastru s ostatky patronky města sv. Eulalie, chór s reliéfy značné umělecké hodnoty, který sloužil jako místo schůzky generální kapituly Zlatého rouna. V Křížové chodbě s bohatou vegetací a gotickou kašnou sv. Jiří vás určitě překvapí husy, které tu prý jsou od nepaměti a dodávají těmto vznešeným místům zcela nezvyklý ráz.
Jedno z nejmalebnějších míst Gotické čtvrti je Plaça del Rei (Náměstí krále) s Královským palácem, v němž kdysi dávno sídlila barcelonská hrabata, která přivedla Katalánsko k samostatnosti. Zachoval se z něj jen Velký královský palác s trůnním sálem a kaplí sv. Agáty, do nichž se nedostanete po polokruhovém schodišti, jak by člověk předpokládal, ale z přilehlého gotického paláce, který sem byl přenesen doslova kámen po kameni z úplně jiné ulice a v němž je dnes Muzeum historie města.
Nad tím vším se tyčí šestipatrová strážní věž – Rozhledna krále Martina z 16. století, která je ovšem nepřístupná.
Aby si člověk udělal představu o katalánské secesi, postačí procházka po nejelegantnější barcelonské třídě Passeig de Gracia, která začíná na náměstí Plaça Catalunya. Mezi jejími honosnými domy a paláci si nelze nevšimnout tří secesních skvostů z počátku 20. století, které tu stojí téměř vedle sebe a jsou ukázkou díla tří nejvýznamnějších představitelé tohoto slohu. Je to dům Batlló (č. 43) od Antoni Gaudího, dům Amatller (č. 41) od Josepa Puige i Cadafalcha a dům Lleó Morera (č. 35) od Lluíse Domenecha i Montanera.
Kousek výše na protější straně ulice vzbuzuje pozornost další stavba Antoni Gaudího – dům Mila (lidově zvaný La piedra = kámen) s kamennou, pozoruhodně tvarovanou fasádou a s balkóny připomínajícími mořské vlny. Když vystoupíte na střešní terasu s originálně pojatými komíny a ventilátory zdobenými keramikou, která je zároveň s mansardou zpřístupněna veřejnosti, uvědomíte si nesmírnou tvůrčí invenci muže, který byl ve své době mnohými zatracován.
Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Gaudí byl génius. Když člověk zdálky vidí věže zatím nedokončeného chrámu Svaté rodiny, a když si pak zblízka prohlíží detaily fasády „Narození Páně“, jediné, kterou Gaudí před svou tragickou nehodou stačil dokončit, zůstává v úžasu stát nad fantazií tvůrce, který tvrdil, že pouze kopíruje přírodu.
V pohádkovém Guellově parku, který měl být původně jakýmsi zahradním městem a jehož návštěvu by turista neměl v žádném případě vynechat, je souznění Gaudího s přírodou snad ještě zřetelnější.
Barcelona je dnes moderní velkoměsto, které je nejen nejvýznamnějším španělským přístavem a největším obchodním a průmyslovým centrem země (průmysl textilní, strojírenský a chemický), ale i město s nesmírnou tvůrčí energií a kulturním zázemím, které nabízí nespočet možností pro milovníky všech druhů umění.
Asi 60 km severozápadně od Barcelony se nachází Monserratský klášter, spojený se jménem Ignáce z Loyoly. Působivé začlenění kláštera do skalního masivu spolu s obrazárnou, muzeem a okázalými církevními obřady z něj činí atraktivní výletní místo pro obyvatele i návštěvníky Barcelony.
BARI (Itálie)
Římské Barium bylo pouhým centrem obchodu. Za Saracénů se však v roce 847 stalo správním střediskem regionu a poté sídlem „catapana“, byzantského vládce Itálie. Za Normanů, kteří město ovládli v roce 1071, posílilo Bari pozici námořní velmoci a začalo konkurovat Benátkám. V současnosti je rušným správním střediskem Apulie.
Basilica di San Nicola, jeden z prvních velkolepých normanských kostelů (založený roku 1087), znamenala zdroj inspirace pro další. Prostý zevnějšek vyniká vysokým štítem s věžemi po stranách. Vstupní portál byl ztvárněn v apulijském románském stylu, ale reliéfy na ostění dveří a na oblouku nesou arabské, byzantské a antické prvky. Za chórovou přepážkou uvidíte oltářní baldachýn z 12. století a biskupský stolec (asi 11. století). Ostatky sv. Mikuláše – patrona Ruska, dětí a námořníků – jsou uloženy v kryptě.
Apulijský románský dóm z 12.století, s kopulí a jedinou dochovanou věží (druhá se zřítila při zemětřesení v roce 1613), architektonicky čerpá z Basilicy di San Nicola. Barokní portály na hlavním průčelí zahrnují dveře z 12. století. Zrestaurovaný interiér charakterizuje středověká jednoduchost. Baldachýn nad hlavním oltářem, kazatelna a biskupský stolec byly zrekonstruovány z původních fragmentů. Sakristie, původně baptisterium, je známá jako „Trulla“. V kryptě se nacházejí ostatky sv. Sabina, bývalého patrona Bari.
Hrad, založený Rogerem II., upravil v letech 1233 – 1239 Fridrich II. V zaklenutém sále si prohlédněte sbírku sádrových odlitků skulptur a fragmentů různých románských památek v kraji.
Trhy se zde konají denně.
BENÁTKY (Itálie)
Přijíždíte-li do Benátek po moři, zvolili jste ten nejlepší způsob, jak návštěvu tohoto města zahájit. Benátky se vám budou jevit jako neskutečný sen vystupující z moře. Těm otrlejším budou ovšem připadat jako kulisy z nějakého hollywoodského romantického velkofilmu. V každém případě mi však dáte za pravdu, že tato „Nevěsta moře“ je jedinečná. A památek je tu opravdu na tisíce.
Naši procházku začneme na rušném Piazza San Marco, kde symbolicky bije srdce Benátek, chráněné chrámem sv. Marka a Dóžecím palácem.
Nad náměstím se vypíná jeden z orientačních bodů centra – kampanila, z níž je kouzelný výhled na působivé panorama města a vůbec na to celé lidské hemžení tam dole.
Další naše kroky povedou k hlavní tepně města, bez níž by Benátky nebyly Benátkami, k Canal Grande. Můžeme zde nastoupit na člun „MHD“ – vaporetto nebo zvolit romantičtější (ale o to dražší) gondolu.
Z paluby obou dopravních prostředků pak můžeme vychutnat jedinečnou přehlídku na 300 měšťanských domů, paláců a kostelů, které lemují oba břehy kanálu.
Ještě poněkud rozhoupaným krokem navštívíme gotický františkánský klášter I Frari, který by se mohl směle prohlásit za Tizianovo muzeum.
Dále projdeme i prvním ghetem na světě (vzniklo roku 1516), kde se dosud nachází pět synagog a Židovské muzeum.
Myslím si, že nejen oči znalců spočinou s potěšením na dílech benátských umělců ze 14. – 18. století, které jsou vystaveny ve čtyřiadvaceti sálech Gallerie dell'Accademia.
Milovníci moderního umění zase s potěšením navštíví Guggenheim Collection, jednu z nejvýznamnějších sbírek moderního umění na světě.
Unavené údy ještě z posledních sil nasměrujeme do Osteria Al Bacareto, sympatického rodinného podniku, kde nám nabídnou to pravé benátské potěšení pro naše okoralé chuťové buňky za slušné ceny.
A potom ještě honem zakoupit, bez dlouhého přebírání a bloudění mezi krámky, typické dárky pro naše blízké doma.
Murano, Burano, Torcello – to je trojlístek ostrovů v severní části Benátské laguny, trojlístek jmen, trojlístek podobných osudů zahrnujících lesk a slávu, ale také úpadek a zapomnění.
Murano leží Benátkám nejblíže, pouhé 2 km severně od města. Zároveň je z celé trojice asi nejznámější. Je to díky sklu. Je jím proslulé benátské sklo, včetně unikátních zrcadel (nikde jinde v Evropě tajemství, jak vytvořit zrcadlo, po celý středověk neznali), které se od roku 1291 nevyrábělo ve vlastních Benátkách, nýbrž na Muranu. A tak bychom měli vlastně říkat „muranské sklo“ a „muranská zrcadla“; jenže historie bývá nespravedlivá a navíc z hlediska státoprávního šlo samozřejmě o součást Serenissimy – Nejjasnější republiky benátské.
Prvními obyvateli pěti malých ostrůvků byli uprchlíci z římského Altina, vyhnaní sem Huny v polovině 5. století. Ostatně v římských manufakturách na pevnině mělo svůj počátek i pozdější vyhlášené benátské sklářství.
První archeologické důkazy o výrobě skla v Benátské laguně pocházejí ze 7. století z Torcella, kam se ještě dostaneme.
Od 10. století pak již existují i písemné dokumenty zmiňující skláře. Známý je například benediktinský mnich Domenico řečený Fiolario, který vyráběl fioly, baňky s dlouhým úzkým hrdlem, pro domácí použití.
Později Benátčané dokonale využili své role ve čtvrté křížové výpravě, při níž byla roku 1204 obsazena Konstantinopol. Seznámili se tam mimo jiné detailně s výrobou skla a ovládli obchod s luxusním zbožím prakticky v celém Středomoří.
CADIZ (Španělsko)
Navštívíme také Cadiz, jedno z nejstarších měst na světě, ležící na úzkém poloostrově vyčnívajícím do krásného Cádizského zálivu. Město bylo původně založeno jako Gadir (znamená obezděné město). Stalo se důležitým komerčním městem během kartáginské nadvlády a takřka zmizel se zánikem římské říše. Město Cádiz je správním centrem provincie Cadiz, s katedrálou a dalšími kostely. V únoru se zde pořádá slavný karneval.
Sevilla je hlavní město Andalusie a žije zde asi 700 000 obyvatel. Leží ve výšce pouhých 10 metrů nad hladinou moře, kolem řeky Guadalquivir. Je zde nejteplejší léto v celém Španělsku.
Sevillu založili již Féničané a po nich se zde vystřídali také Řekové a Kartaginci.
V 1. st. př. n. l. ji dobyl Julius Caesar.
Za Římanů a Vizigótů byla hlavním městem provincie. Pozůstatky římského osídlení se nacházejí severně od města v Italice.
Arabové, kteří Sevillu dobyli na Vizigótech v r. 712, vtiskli městu dnešní ráz a dali řece její současné jméno. Sevilla pak byla soupeřem sousední Cordoby.
Sevilla byla od 11. st. sídlem emírů dynastie Almohadů.
Ve 13. st. ji dobyl Ferdinand III. Kastilský.
Křesťanští králové pak přenesli svůj dvůr do maurských paláců.
V 16. st. byla Sevilla nejbohatším španělským městem. Obchod a přístav přitahovaly nejen tuzemské a zahraniční obchodníky, ale i různé živly a dobrodruhy. Město se stalo překladištěm zboží z kolonií a Evropy, především zlata a stříbra. Zároveň se stalo kulturním centrem. Objevení Nového Světa tak mělo pro Sevillu klíčový význam.
Od 18. st. se říční přístav postupně zanášel pískem a město začalo ztrácet na významu.
V r. 1992, kdy socialistická vláda byla u moci deset let, byla Barcelona pořadatelem olympijských her, Madrid hlavním kulturním městem Evropy a v hlavním městě Andalusie Seville se konala světová výstava.
CASABLANCA (Maroko)
Casablanca, arabsky Dár al-Bajdá – největší město a přístav v Maroku u Atlantského oceánu; 2,9 mil. obyvatel (1990). Je největším hospodářským střediskem státu s významným průmyslem hutnickým, strojírenským, automobilovým, loďařským, chemickým, textilním, polygrafickým, stavebních hmot, potravinářským a energetickým (dvě tepelné elektrárny). Jsou zde dvě mezinárodní letiště a přístav, vyvážející fosfáty, patří k největším v Africe.
Casablanca byla vybudována ve 2. pol. 18. stol. (na místě města Anfa ze 7. stol., rozbořeného 1468 Portugalci). V roce 1907 byla okupována francouzskou armádou a v roce 1942 obsazena vojsky USA. V roce 1943 se stala místem konání konference F. D. Roosevelta a W. Churchilla a v roce 1961 konference hlav afrických států o neokolonialismu.
Nejvýznamnější pamětihodností města je mešita Hassana II. Ta byla vybudována v letech 1980 až 1993 na počest šedesátin krále Hassana II. Je druhou největší mešitou světa po mešitě v Mekce. Zabírá 2 hektary půdy, částečně získané vybudováním umělého poloostrova v moři (symbolika Alláhova trůnu, který podle koránu stojí na vodě). Do modlitebního sálu se vejde 25 000 lidí a na přilehlé nádvoří dalších 80 000. Čtvercový minaret je vysoký 210 metrů a v noci z něj svítí paprsek ukazující směr k Mekce. Mešita byla postavena z celonárodní sbírky, do které přispěli prakticky všichni obyvatelé Maroka, často i nedobrovolně (dokonce byla nařízena zvláštní daň), ale nyní jsou na mešitu všichni patřičně hrdí.
Říká se, že jediným místem na světě, v němž atmosféra pravého Orientu z Pohádek tisíce a jedné noci zůstala zachována až do dnešních dnů, je marocký Marrakeš. Město které bývalo výchozím místem karavan napříč Saharou do černé Afriky se pyšní řadou přízvisek. Z architektonických památek nade všemi ční (obrazně i doslova) 70 m vysoká věž mešity Koutoubia z 12. století, která je symbolem a dominantou města.
To hlavní, co činí Marrakeš tak jedinečným, se však odehrává na náměstí Djemaa el-Fna v srdci města. Zde můžete spatřit zaklínače hadů, potulné kejklíře, akrobaty, fakíry, kouzelníky, potulné bardy, jakož třeba i mobilní zubaře.
A až vám z toho všeho hukotu půjde hlava kolem, běžte si příjemně odpočinout do zahrad Ménara a kochejte se panoramatem čtyřtisícovek Vysokého Altasu v pozadí.
Na mešitu Hasana II. v Casablance jsou Maročané obzvláště hrdí. Čím je Eiffelovka pro Paříž, tím je mešita Hassana II. pro Casablanku. Statistika praví, že je to třetí největší náboženská stavba na světě – hned po mešitách v Mekce a Medíně v Saúdské Arábii. Toto monumentální dílo bylo postaveno za pouhých šest let (1987 – 1993), aby byly práce dokončeny k 60. narozeninám marockého krále Hassana II. V mešitě se může k modlitbě sejít až 25 000 lidí a dalších 80 000 věřících se pak vejde na obrovské nádvoří, lemované překrásně zdobeným sloupovím. Až na malé výjimky pochází všechen materiál z Maroka. Cedrové dřevo ze Středního Atlasu, mramor z Agadiru, žula z Tafraoute. Na stavbě pracovalo přes 10 000 dělníků, umělců a řemeslníků a výsledkem je nesmírně bohatá výzdoba, dotažená do nejmenšího detailu.
CIVITAVECCHIA, Řím (Itálie)
Civitavecchia je menším přístavním městem, odkud autobusy odjíždí na prohlídku Říma.
Řím byl založen přibližně před 2 700 lety (údajně 21. 4. 753 př .n. l.) na sedmi pahorcích u řeky Tiber. Řekové se domnívají, že Řím založil trojský hrdina Aeneas. Známější je však legenda Římanů, podle níž město založili dvojčata Romulus a Remus, synové královské dcery Rhey Silvie a boha války Marse, které odkojila vlčice a později vychovával pastýř.
Již na přelomu 6. a 5. st. př .n. l. zde byla vyhlášena republika, v čele se dvěma konzuly, která si podmanila okolní kmeny (Etrusky, Sabiny, Samnity) a později i řecké kolonie.
Kromě punských válek s Kartágem sváděl Řím také vnitřní boj o moc. Tomu chtěl v polovině 1. st. př. n. l. zabránit Gaius Julius Caesar, jenž se prohlásil diktátorem, ale byl už 15. března 44 př. n. l. zavražděn.
Následovalo vyhlášení císařství a vláda Octaviána Augusta, za něhož se hodně stavělo a také počet obyvatel vzrostl zhruba o milion.
Další rozkvět říše zažívala ve 2. st. n. l. za vlády císaře Trajána.
Za vlády císaře Diokleciána (3.st.) byla říše rozdělena na dvě části, aby mohla být lépe spravována a ubránila se tak nájezdům barbarských kmenů.
Později však došlo k úplnému rozdělení na Východořímskou říši s centrem v Konstantinopoli a Západořímskou říši, v níž Řím ztrácel na významu.
Řím byl na začátku 5.st. dobyt Vizigóty, poté vypleněn Vandaly a nakonec roku 476 zaniká celá Západní říše.
Protože právě zde byl roku 64 n. l. umučen apoštol a první papež svatý Petr, stává se Řím sídlem papežů, kteří vládnou velké části Itálie.
V 9.st. se zde nechává korunovat Karel Veliký římským císařem, což znamená nové propojení katolické církve s evropskou politikou.
V průběhu 11. – 14.st. byl Řím vypleněn a také papežský dvůr sídlil mimo, ale roku 1377 se papež Řehoř XI. vrací zpět do Říma.
V průběhu 15. st. se město stává opět důležitým centrem.
Mimo jiné se staví nová bazilika sv. Petra, Michelangelo tvoří fresky v Sixtinské kapli a Raffaelo pracuje na malbách Vatikánského paláce.
V letech 1798 – 1815 byla oslabena papežská moc a Napoleon vyhlásil republiku.
Itálie byla sice sjednocena roku 1861, ale Řím byl připojen a hlavním městem se stal až roku 1870. Tehdy však papež Pius IX. návrhy krále Viktora Emanuela II. o způsobu soužití odmítal. K vyřešení těchto vztahů došlo až roku 1929 za Mussoliniho. Byly podepsány Lateránské dohody, v nichž papež Pius XI. uznal italský stát a naopak Vatikán byl uznán suverénním státem nezávislým na Itálii.
Z Říma vyrostlo město se čtyřmi miliony obyvatel a rozlohou 1 500 kilometrů2, které leží přibližně 28 km od moře a má velmi dobré železniční i silniční spojení s dalšími historickými italskými městy.
CHERBOURG (Francie)
Cherbourg je město v severozápadní Francii na poloostrově Cotentin u Lamanšského průlivu; 28 800 obyvatel (1990), aglomerace 80 000 obyvatel (1990). Je zde průmysl loďařský a textilní. Je to vojenský námořní přístav a má trajekty plující do Velké Británie.
Nachází se tady pevnost a muzeum války a osvobození.
Během 2. světové války byl Cherbourg zcela zničen (1944), ale pak obnoven.
Za návštěvu určitě stojí květinový trh, asi 10 minut chůze od přístavu, muzeum Thomase Henriho nebo nádherná botanická zahrada.
DUBROVNÍK (Chorvatsko)
Město Dubrovník je světová unikátní perla kulturního a architektonického dědictví. Je to památník chorvatské samostatnosti. Od 7. do 19. stol. byl Dubrovník jediným svobodným městem na chorvatském Jadranu.
Dubrovník je zařazen organizací UNESCO do seznamu památek světového kulturního dědictví. Obzvláště zajímavá je nejstarší lékárna v Evropě z roku 1317 umístěná ve františkánském klášteře.
Staré město Dubrovník byl založen asi v první polovině 7. stol., po úpadku blízkého Epidaurumu, na místě, kde v současnosti stojí město Cavtat. Již koncem 8. stol bylo obklopeno zdí. Počátky plánované konstrukce se datují zpět do 13. stol.
Hlavní tepnou je ulice Placa, dříve označována jako Stradun a začínající u kašny kryté plochou kopulí, nazvané podle stavitele Onofria della Cava a postavené r. 1444 a stala se městskou „páteří“, centrem města s překrásnými uličkami. Byly zde postaveny nové veřejné budovy, kostely a paláce.
Rostoucí ekonomická síla, vzkvétající literatura, malířství a věda pozvedly jeho kulturní úroveň. Dubrovník měl silné loďstvo, sestávající z 200 námořních lodí a přes 5 000 námořníků.
Jádro starého města obklopuje zeď, která má ve světě pouze několik konkurencí. Měří kolem 2 km, v některých místech je až 20 m vysoká a je ve výborném stavu. Obranný systém zabudoval tři kulaté a dvanáct pravoúhlých tvrzí, pět věží, dvě rohová opevnění a rozlehlou pevnost.
Město je chráněno velkolepou pevností Revelin na východě a pevností Lovrijenac na západě.
Nachází se zde také gotický palác Sponza za 16. stol., bývalá mincovna a pozdější celnice, kde je dnes muzeum.
V gotickém slohu, později doplněném řadou renesančních prvků je Knížecí palác z poloviny 15. stol., který je snad nejkrásnější stavbou města.
Mezi zajímavosti patří i Dominikánský klášter ze 14. – 15. stol., který se pyšní Tizianovým obrazem Maří Magdalény.
Další obrazy Tizianovy školy a další díla vlámských mistrů jsou umístěna v Dómu, kde se zároveň nachází bohatá klenotnice.
FUNCHAL, Madeira (Portugalsko)
Jde o hlavní město ostrova s domky a zahradami klesajícími po úbočí až k mořskému břehu připomíná přírodní rezervaci. Je zde velmi bohatá nabídka církevní architektury:
- katedrála z XV. století s manuelskou kazatelnou;
- kostel Carmo (XVII. století),
- kostel Santa Maria Maior (s barokní fasádou, XVI. – XVII. století),
- kostel S. Paulo (XV. století),
- kostel S. Pedro s překrásnými azulejos (XVI., XVIII. – XIX. století),
- kostel S. Roque (XVIII. století),
- kostel Igreja do Colégio s nástěnnými kachlemi a barokními pozlacenými řezbami (XVII. st.),
- kostel do Monte (XVIII. století),
- klášter Santa Clara (XV. století, azulejos z osmnáctého století),
- útulek Recolhimento do Bom Jesus (XVII. století),
- kaple Santa Catarina (XV. – XVII. století),
- kaple Corpo Santo (XV. – XVII. století),
- kaple Consolaçao (XVI. – XIX. století).
Ze světské architektury stojí za zmínku:
- budova radničního paláce (XVIII. století),
- budova celnice,
- palácová pevnost S. Lourenço (z XVI. století),
- pevnosti Pico a S. Tiago (sv. Jakuba) ze XVII. – XVIII. století.
Nejvýznamnější muzea:
- sakrálního umění (vlámské a portugalské malby z XVI. století, zlatnické výrobky a sochy),
- Quinta das Cruzes (nábytek a dekorativní umění),
- muzeum Vicente (fotografie),
- expozice v domě Frederica de Freitas.
Můžete si vychutnat také krásu zdejších zahrad (včetně botanické) a parků (projížďky v tradičních vozech s volským potahem). Doporučujeme také ochutnávku místních lahodných vín.
Ostrov Faial je především proslulý svým jedinečným přístavem jachet ve městě Horta, které je nejkosmopolitnějším centrem na celém souostroví. Je důležitou zastávkou téměř všech lodí, plujících z Ameriky do Evropy a taktéž výletních prázdninových jachet známých světových celebrit.
GIBRALTAR (Velká Británie)
Díky strategické poloze (nejjižnější výběžek Pyrenejského poloostrova) osídlen již od starověku.
V 8. století zde Arabové vybudovali pevnost Džebel al-Tárik (Tárikova skála – odtud jméno), která byla dobyta Španěly až roku 1462. Během válek o španělské dědictví se roku 1704 zmocnili Gibraltaru Britové.
Roku 1967 se většina obyvatel Gibraltaru vyslovila pro setrvání v koloniálním svazku s Velkou Británií. Roku 1969 byla přijata nová ústava kolonie, kterou se Gibraltaru dostalo samosprávného statutu. Téhož roku zahájilo Španělsko blokádu Gibraltarského poloostrova, a přestože ji roku 1985 ukončilo (částečně již roku 1982), stále trvá na svých nárocích na toto území.
HERAKLION, Kréta (Řecko)
Je hlavním městem ostrova, žije v něm přes 100 000 obyvatel a je zároveň největším městem na Krétě.
Heraklion je dnes velkým obchodním centrem, i když pláže přímo ve městě nejsou tak krásné a čisté jako jinde na Krétě.
Heraklion se pyšní krásným přístavem a spoustou památek, mezi nejznámější patří Muzeum archeologie, které se pyšní nálezy převážně z minojského období. Jsou zde vystaveny zlaté předměty, úžasné fresky, pečetě, keramické předměty, kamenné sochy i maketa paláce v Knósu.
Knossos (Knós)
Minojská civilizace byla jednou z prvních, které vznikly v oblasti Egejského moře. Ještě před 100 lety však existovala pouze ve starých legendách. Jedna z nich vypráví o podivné nestvůře Minotaurovi, zplozené manželkou krále Minoa Pacifaé. Aby zabránil řádění tohoto tvora, napůl člověka, napůl býka, dal Minos zbudovat bludiště známé jako Labyrint. Každým rokem pak Minotaurovi obětovali sedm dívek a sedm mladých mužů, a to až do té doby, než byl zabit řeckým princem Theseem.
Legendárním Labyrintem možná kdysi mohly být pozůstatky obrovského paláce, který na Krétě objevil sir Arthur Ewans. Palác má více než 1 000 místností, pět pater a pochází z doby 1700 – 1450 př. n. l. Stavěli ho lidé, kteří měli k dispozici již poměrně vyspělou stavební techniku. Mnozí vědci uznávají tuto minojskou kulturu jako vůbec první evropskou civilizaci.
IBIZA (Španělsko)
Ibiza je skutečně jedním z nejmódnějších středisek Evropy. Hemží se to tu skutečnými umělci i falešnými proroky, zestárlými hippies a opálenými svalovci. Jsou tu zbohatlí hochštapleři i zchudlí šlechtici a ostrov je stále jevištěm pro všechny blázny i pro ty, kdo se již trochu usadili.
Na ostrově o rozloze 541 km2 je však stále dostatek prostoru i pro snová údolí rozkvetlých mandloní, pro malebné zátoky a příkré útesy, piniové lesy a terasovitá políčka. Obilí zde dozrává už v červenci. Zemědělci ho sklízejí starými metodami a natřásáním ve větru oddělují zrno od plev. Selky v černých krojích pasou stáda koz a ovcí.
ISTANBUL (Turecko)
Kdo přijíždí do Istanbulu, zcela jistě je připraven na orientální exotiku a velkolepé památky minulosti. Ale tato turecká metropole na Bosporu je také rušným moderním, byť rozporuplným velkoměstem.
Rozporuplnost města pramení především z toho, že jedna jeho část se rozkládá na evropské pevnině a druhá náleží již plně k islámskému Orientu.
Zatímco v ulicích čtvrti Fatih nepotkáte ženu, která by nebyla zahalena závojem a muže bez turbanu, jenž by nespěchal do mešity k modlitbě, mladé to táhne do pestrými neony blikajících nákupních center se západními značkovými oděvy na okraji metropole. Tady se scházejí, poslouchají moderní hudbu z walkmanů a na venkovních parkovištích pořádají rapové „dýchánky“.
O Istanbulu se povídá, že snad i zdejší prach je zlatý, a tak není divu, že počet obyvatel prudce roste. Do metropole přichází z venkovských regionů stále více lidí, protože doufají, že tu najdou nejen práci, ale i blahobyt. Nikdo snad ani neví, zda jich tu žije 10 nebo už 12 000 000.
Realita se v tomto městě vyznačuje ostře vyhraněnými protiklady bohatství a chudoby. Najdete tu pestrou a obdivuhodně promíchanou směs luxusních restaurantů, hlučných bufetů, tichých dvorů za oprýskanými fasádami a čadících autobusů v přecpaných ulicích.
Odtud vládl východořímské říši Konstantin Veliký, který město roku 330 založil jako Nový Řím. Vžil se však název Konstantinopol, přičemž Slované ho nazývali Cargrad.
Justinián I., jenž byl od roku 527 byzantským císařem, poté odtud usiloval o obnovu římského impéria a za jeho vlády byl postaven chrám Hagia Sofia.
Přibližně od 11. století zde hlavní slovo měli Benátčané a Janované.
Roku 1204 město dokonce dobyla IV. křížová výprava.
Roku 1261 zde na trůn nastoupila poslední dynastie byzantských císařů – Palaiologovců, kteří tu sídlili až do roku 1453, kdy město dobyli Turci.
Konstantinopol se tak stal metropolí osmanské říše pod jménem Istanbul. Byl tureckým hlavním městem až do roku 1923.
Není tedy potom divu, že ukrývá podivuhodné bohatství historických památek z oněch pohnutých dob.
Můžete si zde prohlédnout Modrou mešitu (Sultan Ahmet).
Dále se tady nachází Chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia), který je často řazený mezi jeden z divů světa. Původně to byl křesťanský svatostánek, přestavěný později Seldžuky na mešitu).
Najdete tady také Sulejmanovu mešitu (největší ve městě), barokní otomanskou mešitu Laleli nebo řecký hipodrom a starý sultánský palác Topkapi.
Jedním z největších zážitků v Istanbulu je návštěva velkého krytého bazaru (Kapali Carsi), v jehož orientálních uličkách, plných tisíců krámků se vším možným a překřikujících se obchodníků, se dá bloudit celé hodiny.
Ve starém istanbulském byzantském přístavu Halic je mimo jiné k vidění Egyptský bazar (kde se prodává koření), několik mešit a stará židovská čtvrť Balat.
Bosporskou úžinu, na jejímž pobřeží leží několik zajímavých paláců (Ciragan, Yildiz, Dolmabahce), si můžete prohlédnout z paluby lodi.
IZMIR (Turecko)
Centrem tureckého pobřeží Egejského moře je město Izmir (Smyrna) s velkým bazarem a římskou agorou.
Smyrna patřila k nejdůležitějším městům Malé Asie. Je jedním ze sedmi měst, která jsou považována za rodiště slavného básníka Homéra.
V 6. stol. př. n. l. byla Smyrna zničena Lýdy a její význam poklesl.
Znovuvybudování města nařídil až Alexandr Makedonský. Jeho plány realizoval Lysimachus a město se znovu stalo jedním z nejbohatších míst v Malé Asii.
Ve starověku bylo toto město tak krásné, že se římský vládce Marcus Aurelius rozplakal, když zaslechl, že ho zemětřesení srovnalo se zemí. Nachází se zde druhá největší čtvrť bazarů v zemi (po Istanbulu), kde najdete bezkonkurenčně nejlepší šperky. Zde a v jižní části města je nejlepší nabídka koženého zboží od bund až po boty.
Jižně od bazaru leží antická Agora postavená ve 4. stol. př. n. l. Alexandrem Velikým.
Vysoko nad městem stojí Kadifekale („Sametová pevnost“). Jedná se o 500 let starý hrad, který tvoří při krásném nočním osvětlení romantickou kulisu tomuto historickému místu.
Křesťanský sbor zde existoval již na konci 1. století, což dosvědčuje fakt, že pravděpodobně kolem roku 96 byl do tohoto sboru napsán apoštolem Janem dopis (Zj 2,8-11).
Smyrna byla ještě několikrát zničena zemětřeseními a válkami. Dnes je pod jménem Izmir třetím největším městem Turecka.
JALTA (Ukrajina)
Jalta je známým přímořským letoviskem, kde se sešli v roce 1945 Stalin, Roosevelt a Churchill, aby si rozdělili poválečný svět.
Proslulá schůzka se odehrála v bílém paláci Livadia, postaveném ve stylu italské renesance, který se uprostřed velkých zahrad dívá na moře. A uvnitř můžete pořád vidět onen kulatý stůl, kde byla dohoda podepsána, když Stalin druhé dva přesvědčil, že Polsko opravdu ponechá svobodné.
Car Mikuláš II., který si nechal postavit palác jako své letní sídlo, nebyl jediným návštěvníkem Jalty. Ve vile s několika třešňovými stromy tu žil Čechov a napsal Višňový sad. Chruščov a Gorbačov měli dačy na pobřeží.
Jalta se stala jedním z mála sovětských přímořských letovisek, naplněných socialistickými zdravotními lázněmi. Nad „bavlněnými turisty“ – dělníky, kteří přijížděli na léto, ohrnovali místní nos. Raději dávali přednost těm „sametovým“ – umělcům a intelektuálům, kteří se ukazovali na podzim.
Rusové sem jezdí stále, spolu s Ukrajinci a houfem dalších Evropanů. Z nejbližšího letiště v Simferopolu sem vede více než 70 km trolejbusová trasa, nejdelší na světě a díky výhledům na moře pravděpodobně i nejkrásnější.
Obklopeno horami a mořem působí město zeleně, ale jen pokud nezabrousíte do postranních špinavých uliček.
Nabízejí se vám zdravotní procházky přírodou, třeba k prý nejvyššímu vodopádu Evropy Uchan-su – skoro 92 m vysokému, tedy pokud v létě zrovna nevyschne.
Lázně jsou tam pořád.
Můžete navštívit vinohrady Massandra, katedrálu Alexandra Něvského se zlatými kupolemi, Čechovův dům nebo blízký maurský palác Alupka.
Stejně tak se dá vyjet na denní výlety do Balaklavy. Při projížďce lodí kolem zátoky možná uvidíte delfíny ráchající se hned v závěsu.
Restaurace jsou levné a velmi přátelské, ačkoliv ne vždycky se domluvíte anglicky. Zkuste podnik Swallow#146#s Nest (Vlaštovčí hnízdo). Jídlo je dobré, ale ta poloha, jakýsi minihrad usazený na útesu nad mořem, je prostě velkolepá.
Přímořská promenáda bez automobilové dopravy, palmy a budovy v pastelových barvách, to je srdce Jalty.
Samotná pláž není právě nic moc, kameny a beton, ale rekreanti se tu procházejí, občas se zastaví a pozorují šachové zápasy, dovádějí v nafukovacích hradech, jedí Big Macy (naproti soše Lenina), anebo se oblékají do kostýmu z 18. století a pózují na fotografie, které si pak odvezou jako vzpomínku na dovolenou.
Během teplých večerů je tady velmi poklidně a příjemně. Stejně jako byste byli někde u moře v Řecku nebo Itálii nebo dokonce, za ztlumeného světla zapadajícího slunce, třeba na jižním pobřeží Anglie. Ale není co se divit. Ukrajina, daleko u Černého moře, je koneckonců součástí Evropy.
Poloostrov Krym, přezdívaný též perla Černého moře, je zajímavý rozmanitostí přírodních krás i historických památek.
Severní rovinatá krajina poloostrova je pokrytá stepními porosty a ostře kontrastuje s lesnatými kopci Krymských hor na jihu. Samostatnou kapitolou jsou krymská mořská pobřeží se svými skalami, oblázkovými i nádhernými písečnými plážemi.
V pestré historii poloostrova se vystřídaly kultury antických Řeků i Skytů, středověkých benátských a janovských obchodníků i potomků Čingischána. Seznámíte se i s kulturními památkami Karaimů, velice svérázného a kultivovaného národa.
Strategická poloha poloostrova Krym na Černém moři byla v minulosti příčinou mnoha válek o nadvládu. Tu nakonec po stovkách letech bojů mezi mnoha národy získalo Rusko. Po vyhnání Tatarů sem Stalin poslal mnoho Rusů, takže dnes na Krymu žije z 2,7 miliónů lidí 63 % Rusů, 25 % Ukrajinců a jen 9 % Tatarů. Oficiálním jazykem na poloostrově je ruština.
Krym je zajímavý rozmanitostí přírodních krás i památek. Jeskynní města a kláštery, vykopávky antických měst, paláce a hrady, hluboké kaňony, skalní útesy, sedla až ve výšce 1340 m, nádherná pobřeží s čistou vodou, smlouvání na tržištích plných melounů a hroznů.
I když se po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny počty turistů snížily, je Krym stále velkou atrakcí. Paláce z minulého století i panelové ozdravovny na skalistém jižním břehu Krymu připomínají vzestupy a pády ruských básníků, carů i komunistických vůdců. I proto je pro mnohé v Moskvě těžké smířit se s tím, že Krym je na Ukrajině.
KATAKOLON, Olympie (Řecko)
Starobylý řecký přístav, ideální místo k oddechovým procházkám
Poznejte starověké místo zrodu Olympijských her. Olympie je jedno z nejslavnějších archeologických míst Řecka a zanechá trvalé dojmy na každého návštěvníka. Můžete také navštívit muzeum, kde jsou vystaveny archeologické nálezy. Zastavíte se také v dnešním městečku Olympie.
KATÁNIE, Sicílie (Itálie)
Po ničivém zemětřesení v 1693 byla Katánie (Catania) zcela přestavěna a dnes se může pochlubit jedněmi z nejnápaditějších barokních památek z lávového kamene na Sicílii.
Piazzu del Duomo, skýtající dramatickou podívanou na Etnu, snadno poznáte podle tufového slona (symbolu Katánie) nesoucího egyptský obelisk. Můžete si zde prohlédnout průčelí Sant’Agata (1748), dále pak Collegio Cutelli, zbudované pravděpodobně Vaccariniho žákem v roce 1779 a Palazzo Valle (postavené kolem 1740 – 50).
Ve Via Vittorio Emanuele najdete Museo Belliniano, rodný dům skladatele Vincenza Belliniho (1801 – 35) a z tufu ztvárněné Teatro Romano (21 před Kristem).
Ve Via Crociferi upozorňujeme na několik kostelů z 18. století a to na San Francesco Borgia, San Benedetto a San Giuliano. Interiér posledně jmenovaného patří k Vaccariniho vrcholným dílům (1760).
Půjdete-li dál po Via Crociferi, narazíte na kostel Santo Carcere, kde byla vězněna sv. Agáta, umučená v roce 253 po Kristu.
Trhy se zde konají denně.
Úchvatně situovaná Taormina je jakýmsi oknem do moderního světa. Návštěvníkům nabízí rozmanité požitky a to bezpočet restaurací a hotelů i písečné pláže hluboko dole.
Nejvěhlasnější památkou je divadlo. Ve 3. století před Kristem je začali budovat Řekové a později je upravili Římané.
Mezi další antické památky spadá odeion (pro recitaci a hudební přednesy) a nádrž na naumachie (simulace námořních bitev).
Na místě někdejšího římského fóra se tyčí Palazzo Corvaia (14. století). Dóm, zrenovovaný roku 1636, připomínající pevnost.
Trhy se zde konají ve středu.
KORFU (Řecko)
Korfu (řecky Kerkyra) je hlavním městem ostrova a žije zde přibližně jedna třetina všeho místního obyvatelstva (ostrov Korfu má okolo 100 000 stálých obyvatel).
Město je malebně rozloženo na svazích východního pobřeží a korunuje ho tzv. Nová pevnost z benátského období.
Přístav chrání předsunutý ostrov Vidos.
Antické hlavní město leželo mimo hranice současného osídlení, ale vzhledem k pohnuté historii, během níž byl ostrov mnohokrát zpustošen, se mnoho antických památek nedochovalo. Zbylé významnější památky z tohoto období uchovává Archeologické muzeum, v němž je k vidění štít místního chrámu bohyně Artemis, zobrazující hlavu Gorgony – Meduzy.
Další památky, zejména z byzantského období, jsou soustředěny v dřívějším Královském paláci, který byl původně vystavěn jako sídlo britského Lorda – vrchního komisaře.
Obchodním centrem města je Nikiforova ulice a též promenáda Esplanade mezi městem a tzv. Starou pevností.
Všude na Vás dýchají benátské obydlené domy.
V bezprostřední blízkosti centra leží Villa Monrepos, místo narození manžela britské královny Alžběty II – prince Filipa.
Od nepaměti láká tento ostrov návštěvníky k pobytu. Je nazýván zeleným ostrovem pro nekonečné olivové sady a cypřišové háje. Naproti tomu Vás upoutají krásné útesy svažující se do křišťálově čirého moře.
Mezi historicky nejznámější návštěvníky patří kromě bájného Homérova Odyssea také anglický romantický básník lord Byron, jenž si stejně jako rakouská císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi, zajistil nesmrtelné místo v dějinách nejen svou tvorbou, ale i tragickým osudem.
LA VALETTA (Malta)
O založení města uvažovali rytíři řádu sv. Jana již v 1. polovině 16. století. Základní kámen však položili teprve v roce 1566. V té době ohrožovali oblast Středomoří Turci.
Ideálně vyčnívající poloostrov s vyvýšeninou Sceberras a z obou stran chráněným vjezdem do zátoky stavitele přímo vybízel.
Nejprve vznikla pevnost St. Elmo.
Když v roce 1565 k očekávané invazi Turků skutečně došlo, Malťané, jak už víme, obstáli.
Město však nemělo plnit pouze obrannou funkci. Velmistr řádu Jean Parisot de la Vallette, po němž dostalo jméno, z něho chtěl učinit novou metropoli křesťanské Malty.
Jeho plány podporoval sám papež Pius II., který na Maltu vyslal věhlasného specialistu na vojenské stavby architekta Francesca Laparelliho. Laparellimu se naskytla jedinečná příležitost vybudovat nové město úplně od základů. Měl na paměti obranu a svého úkolu se zhostil mistrovsky. Protnul poloostrov rovnoběžnými ulicemi, aby vojskům usnadnil přísun zásob. Další ulice, kolmé na předchozí, měly pomoci obraně v případě, že by nepřítel do města přece jen pronikl. Domy napojil na městskou kanalizaci. V žádném nesměla chybět nádrž na dešťovou vodu. Domy nesměly vyčnívat z řady ani mít mezi sebou zahrádky. Zato je krášlily sochy svatých, ozdobné mříže, štuky a balkony. Kromě dobrého zázemí vybudoval i velký bezpečný přístav.
Započaté dílo dokončil Gerrlamo Cassar. Postupně přibývaly nádherné paláce zvané auberge, chrámy, katedrály, náměstí i tiché ulice.
V jednom z nich, Velmistrovském paláci, jehož největší sál zdobí vzácné gobelíny a bohatě vykládané stropy, kdysi zasedali rytíři. Dnes je sídlem prezidenta a maltského parlamentu.
Nedaleko se nachází další perla architektury, katedrála sv. Jana. Původně sloužila jako klášterní kostel řádu rytířů. V bohaté vnitřní výzdobě zobrazil Mattia Preti historii rytířského řádu. Významní rytíři řádu jsou pod kamennými podlažními kvádry pohřbeni. Odpočívají zde i čtyři Češi. Ovšem největším pokladem jsou dva Caravaggiovy obrazy, umístěné v oratoři – Sv. Jeroným a Stětí svatého Jana.
Valletta, město paláců, měla i své divadlo – Manoel, které patří mezi jedno z nejstarších v Evropě.
Stejně jako megalitické stavby se i Valletta právem řadí ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO.
Maltské chrámy patří k nejstarším archeologickým památkám. Jde zřejmě o vůbec nejstarší architekturu, která se na Zemi dochovala, a snad i která kdy stála. O jejich tvůrcích toho pozitivně můžeme tvrdit velmi málo a většinou se jedná o hypotézy, které jsou, jak je pro historii typické, v protikladu k jiným hypotézám.
Nejstarší zdejší dochované chrámy vznikly zhruba v 6. tisíciletí př. n. l.
Stavěl je nejspíš národ, který na sklonku poslední doby ledové opustil vysychající pastviny, lesy a háje uprostřed Sahary (kde o poušti ještě nemohlo být ani řeči) a vydal se na dlouhou migrační pouť k severu. Během doby, kdy nejspíš žili na pobřeží Severní Afriky, se stali výtečnými mořeplavci a podnikali dlouhé plavby do západního Středomoří.
Malta byla přirozeným mostem – jeden den plavby z Afriky, jeden den plavby k Sicílii, jeden kolem jejích břehů a čtvrtý den už byli zcela bezpečně v Itálii. Podél Italských břehů se pak plavili do Ligurie, kde se setkávali se svými kolegy, kteří pluli přes Gibraltarskou úžinu a kolem východního pobřeží Hispánie. Ale nebáli se ani plavby ke Korsice. Určitě byli dobrými obchodníky, protože pod jejich rukama putoval stavební kámen, sůl i mnohé jiné produkty.
Malta pro ně byla kultovním místem. Dodnes tu stojí skoro třicet chrámových komplexů a mnoho menších památek ukrytých v terénu. Většina z nich je vybudována z místního materiálu, některé ale také z kamene dováženého stovky kilometrů po moři.
Chrámy nejsou žádní drobečkové – Ggantija leží na půdorysu zhruba 44 x 34 metrů, Hagar Quim 35 x 27 a Tarxien dokonce 62 x 48m.
Nedaleko komplexu Tarxien je podzemní chrám Hypogeum, který sloužil nejspíš jako posvátná hrobka velekněží ostrova. Za dobu provozu maltského posvátného komplexu se jich tu nahromadilo na sedmset.
Zhruba ve 4. tisíciletí aktivita stavitelů chrámů kulminovala a vznikaly tu nejúžasnější stavby. V té době ale už megalitičtí stavitelé budovali žulové menhiry na Korsice a jejich potomci prošli napříč celou dnešní Francií až k Bretani, přes průliv a do Anglie a Skotska. Z té doby pocházejí také nejstarší kromlechy v Anglii (Stonehenge je určitě nejslavnější z nich) nebo „mohyla“ New Grange. Obrovské dolmeny stojí také v Katalánii a dokonce i v dnešním Německu, nemluvě o Skandinávii.
A v době, kdy začala výstavba komplexu menhirových alejí v Carnacu, začala mizet sláva komplexu na Maltě. Duchovní těžiště megalitické civilizace bylo přestěhováno k morbihanským pláním (dnes jsou zatopeny mořem) a k dračím žilám v Locmariaquer.
Chrámy na Maltě byly v provozu do 15. století před Kristem, ale jejich vliv slábl. Konečně nejspíš i vlivem rozpínající se moci fénických obchodníků, kteří tu po odchodu Tvůrců vybudovali své obchodní stanice.
Budeme-li sledovat postup migrace megalitiků podle datování jejich památek, uvidíme zřetelnou cestu z jihu na sever. Tato hypotéza je ale často odmítána, protože nemuselo jít o migraci samotného etnika ale často „jen“ o předávání určitého kulturního dědictví. Nejspíš ovšem o kombinaci obojího.
Jak u severských megalitů můžeme za tvůrce považovat hlavně domorodce ovlivněné věděním, módou a snad i několika cestujícími osobnostmi, megality hlavní skupiny jsou nejspíš dílem téže etnické skupiny lidí.
Není konečně bez zajímavosti, že nobilita, která vytvořila Egyptskou civilizaci, tedy to, čím je typická, byla vedlejší větví stejného etnika. Pyramidy se v Egyptě začaly stavět v době, kdy vliv maltského chrámového okrsku kulminoval a stavba menhirových alejí v Carnacu byla v plném proudu. Konečně i jedno z nejvýznačnějších středisek Egypta nese stejné jméno – Karnak.
Pohřební účel pyramid je v poslední době často zpochybňován, a proto se nabízí možnost, konfrontovat je se západními megality – není taková pyramida jen „přerostlým“ menhirem nebo dolmenem? Nebo kombinací obojího, stejně jako maltský chrám? Možná, že právě maltské chrámy, nejstarší ze všech, mohou být klíčem k odpovědím na takové otázky.
LIMASSOL (Kypr)
Na jihu ostrova leží přístav Limassol, hlavní středisko vinařství a výchozí bod pro návštěvu dalších zajímavých archeologických lokalit. Limassol je druhým největším městem a turistickým centrem s plážemi a obchody podél celého pobřeží.
Jádro starého města tvoří domy s původními fasádami, mešitou, starobylými řemeslnými dílnami a hradem.
U starého přístavu se nachází pevnost, vybudovaná ve 14. století na místě byzantského hradu.
Nevynechatelnou turistickou zastávkou bývá západokyperský Paphos s rozsáhlými antickými vykopávkami a mozaikami.
Dřevěná rekonstrukce Dionysovy vily ukrývá ve 14 místnostech téměř 600 m2 překrásných mozaik.
Královské hrobky, další z archeologických pokladů, se nacházejí jen několik km od přístavu.
Jinou neobvyklou památkou jsou katakomby z římského období.
Samozřejmě zde nechybějí kostely, z nichž proslul především kostel Chryssopolitissy se sloupem sv. Pavla.
Afroditina skála se nachází mezi Paphosem a Limassolem. Řecká bohyně lásky a krásy se zde podle pověsti zrodila z mořské pěny.
LISABON (Portugalsko)
Hlavní město Lisabon na březích Teja je plné světla a nejrůznějších zajímavostí. Je zde hrad, kolem nějž město vzniklo, obklopený čtvrtěmi, z nichž dýchá středověk.
Tyčí se tu hrdé monumenty připomínající éru zámořských objevů, okouzlují malebné domy zdobené keramickými obklady — azulejos, žluté vozy tramvají překonávají příkré svahy a večerem zní fado zpívané v mihotavém světle svící.
Lisabon je i místem lidových slavností.
Nabízí také mnoho příležitostí k nákupu a v noci ožívají břehy Teja diskotékami.
Lisabon si oblíbili zájemci o vodní sporty, je tu významný přístav i kotviště výletních jachet.
Nedaleko hlavního města, uprostřed bujné zeleně, se nachází Sintra, kulturní poklad zařazený mezi památky UNESCO.
Parky plné košatých stromů přímo zvou k vyjížďkám v kočárech tažených koňmi, kolem panských domů a stoletých sídel až ke královskému Palácio dá Pěna, který se jako pohádková ukázka romantické architektury tyčí na samém vrcholu a stále dýchá atmosférou královské rezidence.
V okolí Lisabonu lze najít mnoho dalších míst, která rozhodně stojí za návštěvu. Je to impozantní klášter v Mafře, kosmopolitní Cascais, přírodní oázu se stoletou flórou v pohoří Serra dá Arrábida, pitoreskní Sesimbru, město Setúbal nebo šlechtické usedlosti v Azeitáo.
Ze široké škály možností si tu podle svých zálib vybere opravdu každý. Lze zde najít pláže, vodní sporty, golfová hřiště nebo letní hudební festivaly na otevřené scéně.
Na severozápad od Lisabonu ubíhá překrásné atlantické pobřeží, tvořené místy vysokými příkrými útesy nebo plážemi s bílým pískem a průzračnými lagunami. A právě zde, na mysu Cabo dá Roca, má Evropa svůj nejzápadnější bod.
V malebných vesnicích na pobřeží, jako je Peniche nebo Nazaré, lze ještě dnes vidět pestré rybářské loďky.
Kláštery dále ve vnitrozemí, v Alcobage, Batalhe nebo Tomaru, jsou národními kulturními památkami a svědčí o bohatém historickém ďěďictví Portugalska.
Hrady nad Leirií, Tomarem, Óbidos nebo Santarémem střeží vzpomínky na dobu, kdy první portugalský král Afonso Henriques dobyl tato území na muslimech.
V severozápadní části provincie Ribatejo se nachází světoznámé poutní místo Fatima, kde se 13. května 1917 třem pasáčkům zjevila v jednom z dubů Panna Maria. Hovořila o míru, který nastane na válkou a neštěstím sužovaném světě. Zjevovala se ještě následujících 5 měsíců, vždy 13. dne. Posledního zjevení se zúčastnilo asi 70 000 poutníků, kteří společně prožili zázrak rotujícího slunce.
Během roku 1928 byla na planině postavena neobarokní bazilika Nossa Senhora da Fátima s půlkruhem neoklasicistních arkád a před ní obrovské betonové prostranství o rozloze 152 000 m2, které se o vánočních dnech zcela zaplní věřícími. Poutě se konají vždy 13. každého měsíce. Největší a nejdůležitější pak 13.5. a 13.10., ve dny prvního a posledního zjevení.
MAHON, Menorca (Španělsko)
Menorca je druhým největším z Baleárských ostrovů o celkové ploše 702 km2. Leží na sever od Mallorcy, jejíž severní pobřeží u mysu Formentor a zálivu Alcúdia je běžně viditelné z jihovýchodu Menorcy (nejkratší vzdálenost je menší než 40 km). Na ostrově žije necelých 70 000 obyvatel a to většinou ve dvou největších městech ostrova Mahón a Ciutadella.
Historie ostrova je mimořádně přitažlivá záhadností svých zachovaných megalitických staveb. O účelu největších z nich, tzv. navet a talayotů v podobě jakýchsi kamenných lodí, se dodnes vedou spory.
Ve středověku i v novodobější historii byl ostrov často cílem dobyvatelů pro svoji strategickou polohu i výborné přírodní podmínky pro kotvení a zásobování lodí.
Římské a ranné křesťanské osídlení vystřídala nadvláda maurského kordóbského kalifátu, příslušnost k samostatnému mallorskému království. Pak rychle po sobě následovala několikanásobná turecká, britská a francouzská okupace.
V roce 1802 se ostrov vrátil z britských rukou pod španělskou svrchovanost a od roku 1983 je součástí autonomní oblasti Baleárské ostrovy.
Nejvyšší vrchol ostrova Monte Toro dosahuje pouhých 360 m nad hladinu moře, ale povrch Menorcy není rovinatý. Zvlněné vnitrozemí a rozeklané pobřeží vytvářejí jedinečný dojem nepokořené přírody.
Dlouhé úzké zálivy zvané „Cala“, vřezávající se hluboko do těla ostrova, jsou ukončeny poetickými malými plážemi. Největší takový záliv vytváří v hlavním městě Mahón (španělsky Maó) velký, přirozeně chráněný a dostatečně hluboký přístav, jakých je ve Středomoří jen málo. Ubytovací kapacity jsou vybudovány jen u některých z těchto zálivů.
Po nábřeží přístavu dojdete až ke schodišti, které vede do samého centra města. Čeká vás menší, ale nenáročný výstup.
Nad schodištěm se za odměnu můžete pokochat krásným výhledem na jeden z největších přírodních přístavů na světě a na zajímavou secesní fasádu domu po vaší levici.
Poté se vydejte krátkou uličkou na náměstíčko Plaza de Constitució, kde najdete nejzajímavější kostel města Mahónu – Iglesia de Santa Maria, který je zasvěcen patronce města – Panně Marii. Interiér kostela zdobí unikátní varhany, které mají 3 200 píštal, 30 pedálů, 3 klávesnice a 51 rejstříků.
Právě tohle náměstí se v době mahónských svátků přeměňuje na hlavní centrum dění. Právě tady nazdobení koně předvádějí své nejodvážnější akrobatické kousky.
Z náměstí vedou dvě pěší zóny plné obchodů, kaváren a restaurací. Pokud se snad ve víru „velkoměsta“ a v honu za nákupy ztratíte, vraťte se směrem k moři. S největší pravděpodobností totiž vyjdete na stejném náměstí nebo nad schodištěm u přístavu.
Název „majonéza“ – pikantní studená omáčka z vajec, octa a oleje, různě ochucená podle druhu koření a bylinek, pochází od přístavní pevnosti Mahon na Menorce, kde v 18. stol. pro kardinála Richelieu vytvořil místní kuchař krém zvaný „mahonnaise“, později proslulý pod pojmem „mayonnaise“.
Menorca byla pro jedinečnost své přírodní krásy a její zachovalost vyhlášena v roce 1993 biosférickou rezervací pod ochranou UNESCO.
MALAGA (Španělsko)
Malaga je přístavní město v Andalusii, na pobřeží Costa del Sol. Je to hlavní město španělské provincie stejného jména. Město má přes 600 000 obyvatel. Je obklopená horami a dvěma řekami, Guadalmedina a Guadalhorce.
Město bylo založeno Phoeniciansem. Jméno Malaga je pravděpodobně odvozeno z fénického slova pro sůl, protože ryba byla osolená blízko přístavu. V arabštině je slovo pro sůl milch a v hebrejštině melach.
Malaga byla dlouho pod nadvládou Římanů. Od 5.století pod nadvládou Visigótů a poté Moorů.
Město se stalo důležitým centrem obchodu.
Španělským městem se Malaga stala opět až v roce 1487.
Během Španělské občanské války město podstoupilo těžké bombardování.
Městské hospodářství bylo znovu posíleno až v 60. letech turistikou na Costa del Sol.
Doporučujeme krásnou procházku na hrad Castillo de Gibralfaro (Parador). Nachází se na kopci a je odtud krásná vyhlídka na město.
Palác Alcazaba se nachází blízko přístavu.
Je zde také krásná promenáda podél parku s množstvím palem a sochami.
Marbella je perla Costy del Sol a je bezpochyby nejmodernějším letoviskem a první v pořadí návštěvnosti. Je zde krásné historické centrum, bílé domy s balkony plnými květin a úzké uličky plné restaurací, barů a obchodů.
Dále se pokračuje k pozoruhodnému přístavu Puerto Banus, kteému se přezdívá St. Tropez Španělska a určitě stojí za shlédnutí.
MARMARIS (Turecko)
Kouzelné město na břehu Egejského moře, které se rozkládá v blízkosti přístavu luxusních jachet a výletních lodí, v krásném prostředí mezi mořem a horami. Toto letovisko leží v provincii Mugla na jihozápadě Turecka.
Už ve starověku sloužil Marmaris, tehdy pod jménem Physkos, jako přístav na důležité obchodní cestě z Anatolie přes Rhodos do Egypta.
V 16. stol. zde nechal Sulejman Veliký vystavět citadelu, jejíž zbytky jsou dosud k vidění. Také změnil jméno města na Mimaras. Podle dochovaných záznamů dějepisce Evlija Celetiho byl později Mimaras přejmenován na Marmaris.
V roce 1958 bylo území několikrát zničeno zemětřesením.
Obytnou oblast tvoří stará část města s domy ve stylu muglaské architektury s úzkými uličkami.
Pravý orientální ráz má bazar, kde můžete výhodně nakupovat nebo ochutnat pravé turecké sladkosti.
Pokud hledáte romantiku uprostřed zeleně, tyrkysové moře a stejně tak i zábavu, je pro Vás Marmaris tím pravým místem. Po celý rok je Marmaris obklopen zelenou a modrou barvou. Krása tohoto městečka pramení z jeho velké lesní rozlohy, ale také z jeho přirozeného přírodního přístavu.
MARSEILLE (Francie)
Marseille je po Paříži druhé největší město Francie a nejvýznamnější přístav ležící na středomořském pobřeží. Žije zde směsice národů z okolí Středozemního moře. Má 878 700 obyvatel (1982). Aglomerace Marseille měla 1 000 000 obyvatel (1982).
Jde o největší francouzský přístav, zvláště pro ropu – více než 90 000 000 tun (1979) s ropovody. Průmysl je zde loďařský, strojírenský, potravinářský, chemický, cementárenský. Je také krajským městem v jižní Francii v kraji Provence-Alpes-Cóte ďAzur a střediskem departmentu Bouches-du-Rhóne, u Lvího zálivu Středozemního moře.
Založen byl kolem roku 600 př. n. l. iónskými kolonisty jako Massalia. Rozkvět začal od 8. stol. př. n. l., kdy soupeřila s Etrusky a Kartaginci a kolonizovala města Antibes, Monaco, Nice. Od 2. století př. n. l. bylo spojencem Říma a od roku 49 př. n. l. se stala součástí Galie narbonnské.
Marseille se romanizovala (název Massilia) a od 4. století je zde biskupství. V roce 419 tu bylo založeno opatství Saint-Victor, které bylo střediskem církevní reformy (předchůdce Cluny).
Městský charakter si udržela i po připojení k říši Ostrogótů roku 508 a Franků roku 537. V rámci královské Provence vikomtství je od roku 1192 námořní republikou. V roce 1252 byla znovu připojena k Provenci, roku 1481 k Francii.
Od roku 1669 svobodný přístav, jedno z center kapitalistického vývoje ve Francii. Za francouzské buržoazní revoluce koncem 18. století byla oporou girondistů a hnutí za federalistickou Francii. Rozmach města nastal v 19. století v souvislosti s koloniální expanzí Francie do severní Afriky.
V roce 1934 byl v Marseille spáchán atentát na jugoslávského krále Alexandra L. Karadjordjeviče a francouzského premiéra J. L. Barthoua. V letech 1942 – 44 byla Marseille okupována německými vojsky.
Město dalo také název francouzské hymně – Marseillaise.
Marseille je poněkud kontrastní město. Na jedné straně krásná architektura reprezentovaná zejména bazilikou Notre Dame de la Garde a na straně druhé čtvrti, jejichž návštěvu ve zdraví přežijete jen tehdy, když vypadáte chudě, drsně a nepříliš bíle.
Střed města, změť úzkých uliček, je obklopen moderními budovami a širokými ulicemi.
Proslulý hrad d´If ze začátku 16. stol. byl dlouho těžkou věznicí. Jedním z jejích vězňů byl i hrabě Monte Christo, hrdina stejnojmenného románu A. Dumase.
Jsou zde také veletrhy a burza a je dopravní křižovatkou (letiště Marignane).
Nalézají se zde římská divadla a jiné architektonické památky – muzea, divadla, opera, observatoř, knihovny, dvě university a jiné vysoké školy.
MESSINA, Sicílie (Itálie)
Messina je město na severovýchodě Sicílie u Messinského průlivu. Se svými 261 000 obyvateli (1998) patří k největším městům Sicílie. Jde o významný přístav, z kterého odjíždí trajekty na Apeninský poloostrov. Je zde průmysl loďařský, potravinářský, chemický a textilní a také zemědělské veletrhy.
Messina byla založena v 8. stol. př. n. l. jako řecká kolonie a r. 396 př. n. l. byla zničena Kartaginci. Později se ocitla pod vlivem Říma a od 5. stol. byla střídavě ve vlastnictví Ostrogótů, Byzantinců a Arabů. Od 11. stol. se stala součástí sicilského království. V roce 1861 připojena k Itálii. V r. 1908 byla zničena zemětřesením.
K nejkrásnějším památkám z té doby patřila katedrála Rogera II., kterou ovšem během bombardování v roce 1943 zničil požár. Dnešní stavba, která se tyčí nad městem a tvoří tedy jeho nepřehlédnutelnou dominantu, je pečlivou rekonstrukcí podle starých plánů a rytin. V její zvonici se nacházejí největší astronomické hodiny na světě.
Z dalších památek stojí za zmínku fontána Orion ze 16. století, která stojí na náměstí Piazza del Duomo.
Dále je zde zrestaurovaný normanský kostelík Santissima Annunziata del Catalani z 12. století.
V neposlední řadě se zde nachází také národní muzeum s několika vzácnými obrazy od Antonela da Massiny a univerzita (1548).
Městečko Taormina leží na východním pobřeží Sicílie, na dohled od Kalabrijského pobřeží i od majestátního kužele Etny. Neproslulo ani tak slavnou historií nebo vynikajícími památkami (ačkoliv i zde zanechal krok dějin svoje šlápoty), jako spíš krásnou polohou a prosluněnou atmosférou. Ať tak či tak, patří již od 19. století k nejpopulárnějším místům Sicílie.
Město má dvě části – starou, která leží na vysokém útesu nad Iónským mořem a novou, která se krčí pod útesem.
K městu lze počítat i zříceninu Castel Saraceno, která stojí dalších 200 metrů nad útesem a ještě výše položenou vesničku Castelmola.
Vinou vysokých útesů se Taormina nemůže pochlubit krásnými plážemi, neboť ty zdejší jsou většinou úzké a kamenité. Hezčí jsou v malých letoviscích několik kilometrů severněji.
Srdcem starého města je Piazza Vittorio Emanuele, pojmenovaná po sjednotiteli Itálie. Je to pěkné náměstí, stíněné vzrostlými stromy.
Odtud se rozbíhají dvě hlavní tepny města – k jihozápadu ulice Corso Umberto I. a k jihovýchodu Via Teatro Greco.
Náměstí samotnému vévodí Palazzo Corvaja, jehož základem je mohutná arabská věž, jehož spodní část byla postavená před rokem 1410 pro slavné zasedání sicilského parlamentu, který volil na Sicilský trůn nástupce Aragonského rodu. Kromě krásného cimbuří zaujmou na fasádě především půvabná dvojitá gotická okna. Uvnitř budovy sídlí instituce nad jiné důležitá (alespoň pro cestovatele) a tou je Informační kancelář.
Kousek za palácem je skryt a ke kostelíku sv. Kateřiny zezadu přilepený zbytek Odeonu – malého římského divadla.
Jihovýchodním směrem od náměstí leží řecké divadlo Teatro Greco. To je bezesporu největší místní atrakcí, protože je velmi krásně položeno a z hlediště je překrásný výhled na Etnu. Ale i divadlo samé stojí za pozornost. Jeho jméno je poněkud nepřesné, protože řecké bylo původně, později ho ale potkala římská přestavba. Průměr hlediště je 109 m a mohlo se v něm shromáždit úctyhodných 5 000 diváků. To ho činilo druhým největším na Sicílii, hned po divadle v Syrakusách. Využívané je dodnes a každé léto se zde koná festival „Umění Taorminy“
Od Piazza Vittorio Emanuele k jihozápadu se táhne již zmiňovaná hlavní ulice Corso Umberto I. Je to výstavní ulice se starými domy, plná obchodů s luxusním zbožím, s místními produkty, nejrůznějšími suvenýry i příjemnými kavárničkami.
Nejvýznamnější památkou v ulici je hlavní taorminský kostel Duomo neboli Catedrale San Nicola, založený v Hohenštaufských dobách. Je to trojlodní stavba, zvenčí velmi strohá, uvnitř podepíraná šesti monolitickými sloupy. Zaujme především průčelí, postavené v první polovině 17. století, stejně jako fontána na náměstí před kostelem.
Ulici však zdobí i další kostely, kromě již zmiňované Sv. Kateřiny jsou to anglikánský sv. Jiří nebo sv. Augustin, dnes přeměněný na knihovnu.
Kdo není umořen slunečním žárem, může se vydat na zajímavou, leč vyčerpávající procházku. Od kostela San Giuseppe na náměstí Piazza 9. Aprile směrem do kopce. Přes Via Circonvallazione po schodech se dostane až na ruinu Castello Saraceno, pozůstatek po arabském panství 10. a 11. století. A komu to nestačí, může pokračovat (nejlépe podle mapy, kterou dostane v informacích v Palazzo Corvaja) dále do vesničky Castelmola.
Taorminu však lze využít i jako výchozí bod pro výlet na Etnu.
Taormina je vyhledávaným turistickým cílem už přes sto let a na její tváři se to podepsalo. Bezpochyby ale převažují změny k lepšímu, neboť město je o poznání lépe zachovalé než většina jiných sicilských měst. A přes množství turistů na hlavních ulicích si dokázalo podržet tajemnou atmosféru starobylého provinčního místa.
MYKONOS (Řecko)
Mykonos - skalnatý ostrov s rozlohou 85 km2 a patřící do souostroví Kyklad. Kdysi bylo jedním z nejdůležitějších obchodních míst v Egejském moři. Má pravidelné lodní spojení s Piraeem, Rafinou a okolními ostrovy.
Na Mykonosu si na své přijdou jak milovníci přírodních krás, tak obdivovatelé historických památek i příznivci nočního života.
Pro ostrov jsou typické bílé domky, větrné mlýny, oslnivé nebe, krásné pláže a průzračné moře, kamenité křivolaké chodníky a velké množství stylových taveren a kavárniček.
Známý je také kostel Paraportiani.
Ostrov má velmi dobře organizovanou autobusovou dopravu a širokou síť půjčoven motorek a aut.
Pouze z ostrova Mykonosu je lodní spojení na ostrov Delos, rodiště Apollóna a Artemidy, s významnými archeologickými nálezy, z nichž mezi nejobdivovanější patří Lví terasa.
Mykonos je oblíben především pro své nádherné pláže a s nimi související infrastrukturu. V poslední době sem často zajíždějí různí umělci, hvězdy showbyznysu či výstřední bohémové.
NEAPOL (Itálie)
Neapol se rozkládá na pahorcích při severním okraji Neapolského zálivu. Neapol má nádhernou polohu u zálivu, s ostrovy Capri, Procida a Ischia, s hradbou hor Sorrentského poloostrova a se sopečným Vesuvem v blízkém nitrozemí. To společně se zálivem tvoří harmonický celek. Ve městě samotném naleznete spoustu historických památek, úžasných výhledů na město, malých uliček, ale i typických šňůr se sušícím se prádlem.
Město je významné obchodní a průmyslové středisko, s důležitým přístavem, sídlem university a arcibiskupa.
Z kopce Numero se naskýtá krásný pohled na celou Neapol.
Staré město má úzké stupňovité ulice a vysoké domy s balkóny, střed města je modernější a na okraji město lemují rozlehlé vilové čtvrtě.
Navštivte také hrad Castel Nuovo s pěti věžemi, někdejší rezidenci neapolských králů a místokrálů.
Nedaleko od Castela Nuovo je přístav. Přístav je rozčleněný moly na několik kotvišť. Nedaleko přístavu se rozkládá čtvrť Santa Lucia se stejnojmenným kostelem, kostelem Santa Lucia, která je patronkou slepých a náměstí s několika kostely a chrámem San Francescco di Paola.
Ostrov Capri je jeden z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších ostrovů Tyrhénského moře nedaleko Neapole. Už ve starověku byl ostrov oblíbeným místem pobytu císařů Augusta a Tibéria. Příkré vápencové útesy ostrova dlouhého 6 km a 1,5 km širokého ostrova vystupují z moře až do 589 m. Ostrov oplývá velmi bohatou flórou, čítající asi 800 druhů.
Nejvyšším bodem ostrova je Monte Solaro s úžasným kruhovým rozhledem na celý ostrov, okolní moře i Neapol.
Jediná větší města jsou Capri a Anacapri. V městečku Capri se lze vydat malebnými uličkami na pěknou pěší procházku k Tiberiově vile a antickému majáku.
ODĚSA (Ukrajina)
Velké lodní centrum černomořského regionu a hlavní centrum jižní Ukrajiny je známé důležitou rolí v revoluci v roce 1905.
Centrum města je tvořeno nízkými budovami a ulicemi lemovanými stromy. Je domovem přepečlivě propracovaného a známého Divadla opery a baletu. Bylo navrženo vídeňskými architekty, kteří mu dali barokní vzhled s renesančními zvláštnostmi.
Poblíž se nachází štědře zdobená Pasáž vybudovaná koncem 19. století, honosící se řadou barokních soch.
Dnes je Oděsa nejvíce proslulá excelentní sbírkou muzeí. Mezi nejzajímavější patří Archeologické muzeum se skvělou sbírkou artefaktů ranných černomořských civilizací, zahrnující vábivou okázalost klenotů a mincí.
Naproti přes ulici je Muzeum námořní historie popisující historii plavby a stavby lodí s mnoha modely a námořní výstrojí.
Opodál je Muzeum literatury, kde se můžete ponořit do životů takových ukrajinských mistrů, jakými byli například Ševčenko nebo Franko. Své místo tu mají také velikáni ruské literatury, jako byli Puškin, Tolstoj a Gorkij.
Nesmíme vynechat jednu z nejznámějších oděských kuriozit a tou jsou důkladné Potěmkinovy kroky zvěčněné v roce 1925 ve filmu Křižník Potěmkin.
Pískovec, na němž Oděsa stojí, je propleten více než 1 000 kilometry katakomb. Při těžbě pískovce byly katakomby využívány revolucionáři a partyzány za druhé světové války. Na severovýchodním okraji Oděsy byly mnohé tunely přeměněny na Muzeum partyzánské slávy. Katakomby jsou přístupné městským autobusem.
PALERMO, Sicílie (Itálie)
Hlavním městem Palermo nebylo odjakživa. Stalo se jím až v době arabské nadvlády v roce 948, kdy sem přesídlila hlava Sicilského emirátu.
Počátky města však sahají mnohem hlouběji do historie. S jistou dávkou nadsázky bychom k nim mohli počítat již 10 000 let staré malby z jeskyně Addaura na Monte Pellegrino.
Skuteční zakladatelé města však přišli až v 8. století př. Kr. Byli to Féničané, kteří obsazovali západní část ostrova, zatímco řečtí Dórové obsazovali východní pobřeží. Féničany přirozeně nahradili Kartaginci, a ti zde setrvali, navzdory věčnému nepřátelství s Řeky, až do I. punské války. Těsně před jejím začátkem město Řekové konečně ovládli, ale brzy se západní Sicílie i s Palermem stala římskou kolonií. Palermo však zůstalo významným přístavem, kromě Syrakus, nejvýznamnějším na ostrově.
Po zániku Římské říše se nevyhnulo nájezdům Barbarů, ale již v 6. století vrátili ostrovu řád Byzantinci a po třech stoletích vystřídaní Araby. Těm byla cizí fundamentalistická nenávist ke všemu cizímu a tak zde mohli vedle sebe žít Arabové, Řekové, Židé a další národy. Z Palerma se tak stalo nádherné město srovnatelné s Bagdádem nebo Cordobou. A tato tradice kulturní a národnostní pestrosti pokračovala i za křesťanských Normanských králů nebo za Fridricha II. Z této doby také pocházejí nejkrásnější památky města – Palatinská kaple nebo nedaleká katedrála Monreale.
Po zničení Hohenštaufského rodu přišli na Sicílii Anjouovci a s nimi konec zlaté doby. A bylo to právě v Palermu, kde začaly zlopověstné Sicilské nešpory – povstání, při kterém byla nenáviděná francouzská nadvláda utopena v krvi. Ale staré časy se nevrátily, Sicílie již zůstala na periferii dějin. Palermo se tak stalo jen provinční metropolí. A nepomohlo ani to, když dobytím Palerma v roce 1860 začal Giuseppe Garibaldi svůj boj za sjednocení Itálie.
Pohnuté dějiny se odrážejí i v nepřeberném množství památek Palerma, ale ty nejlepší pocházejí z časů normanských králů. Nejkrásnější z nich je Palatinská kaple (Cappella Palatina) v Normanském neboli Královském paláci. Bohatství a kulturní pestrost na dvoře krále Rogera II. dala vzniknout nádherné kapli, v níž se unikátně spojují prvky latinské, byzantské a arabské. Trojlodní kaple, rozdělená antickými sloupy, je vyzdobena skleněnými mozaikami s biblickými výjevy, tak typickými pro byzantské umění. Výzdoba stropu je v arabském stylu. Kaple se navíc dochovala v téměř nezměněné podobě, a tak je nepochybně nejcennější sicilskou památkou. Škoda jen, že je neustále obležená nesmírným množstvím turistů.
Z normanského období pochází i katedrála zasvěcená Paně Marii. Svou nádherou se kdysi pravděpodobně vyrovnala Palatinské kapli nebo katedrále v Monreale, bohužel však byla dosti necitlivě barokně přestavěna. Přesto je důstojnou dominantou církevního života v Palermu, třeba i proto, že zde jsou uloženy ostatky sv. Rozálie, patronky města.
V majestátní porfyrové hrobce je zde uloženo i tělo Fridricha II., kterého známe i z našich dějin jako autora Zlaté buly sicilské.
Není možné se zde věnovat všem dalším palermským pozoruhodnostem, některé však si zmínku zaslouží. Je to například romantická ruina kláštera San Giovanni degli Eremiti nedaleko Normanského paláce.
Pod klášterem Kapucínů se se ukrývají katakomby s neskutečným množstvím mumií mnichů i místní nobility.
Archeologické muzeum patří k nejvýznamnějším v Itálii (a to je co říci), slavné jsou zejména metopy z antických chrámů v Selinunte.
Ale pro pestřejší pohled na město není k zahození ani procházka po zapadlejších uličkách centra, mezi krámky řemeslníků nebo po zapadlých tržištích. Namístě je ale obezřetnost, přeci jen, Palermo je Palermo.
PALMA, Mallorca (Španělsko)
V zátoce Badia de Palma leží metropole Palma de Mallorca. Hlavní město, s téměř 325 000 stálými obyvateli, je zároveň správním centrem dalších 150 ostrovů, mezi kterými vynikají tři ještě obydlené – Menorca, Ibiza a Formentera. Název města je římského původu a znamená cosi jako „palma vítězství“.
Římané zde založili osadu už kolem roku 124 před Kristem. O město se vedly po další století různé bitvy a důležitým milníkem je až 13. století, kdy pro křesťany Palmu dobyl král Jakub I. Aragonský. Tehdy se však město nazývalo Ciutat; toto pojmenování zůstalo dodnes, avšak jen pro starou část města. Původní název – Palma, se opět začal používat v 16. století.
V době kdy město připadlo křesťanům, začala velká přestavba dosavadních staveb. Maurské hradby byly zesíleny, mešity se přestavěly na kostely, byl položen základní kámen katedrály, jenž je výraznou dominantou Palmy i dnes.
Na přelomu 1. a 2. poloviny 14. století se středomořský obchod rozvinul natolik, že se Palma stala světovým přístavem a sídlem námořního obchodního soudu a střediskem kartografie.
Palma byla i dějištěm smutných historických událostí. Koncem 14. století i zde, jako na ostatním španělském území, probíhalo pronásledování Židů. Křesťané jim vyhradili oddělenou židovskou čtvrť a zároveň nutili přijmout křesťanskou víru. Celá ta fanatická léta inkvizice vyvrcholila krutým upálením Židů roku 1691.
Světlejší roky začaly zahájením provozu prvního trajektu mezi Palmou a španělskou pevninou. První návštěvníci připluli na ostrov roku 1837. Organizovaný turistický ruch začal ale až po 2. světové válce, kdy se výrazně zvýšil počet obyvatel města.
Se vzrůstajícím počtem lidí se město rozrůstalo a prošlo další výraznou stavební přestavbou, která zahrnovala vybudování samostatných hotelových, obytných a průmyslových čtvrtí. Velmi problematické bylo zachování Starého města (Ciutat), které odolalo nové výstavbě a bylo později prohlášeno za historický klenot.
Prohlídku města můžeme zahájit například od přístavu. Právě odtuď je nádherný pohled na katedrálu La Seu, před kterou je velký park (Parc de la Mar) a hned u nábřeží vede rušná silnice.
Na náměstí Placa de la Almoina stojí naproti katedrále královský palác (Palau de la Almudaina), původně arabský Alcazar, později sídlo maurských vezírů. Ve středověku byl rezidencí aragonských a mallorských králů. Dnes se zde konají audience španělského krále Juana Carlose, když zavítá na Mallorcu. Klenotem paláce je gotická kaple (Capella Santa Ana) s nádherným trůnním sálem.
Po ulici Carrer del Palau Reial, kde sídlí v neogotické budově s věží vláda, se dostaneme na další náměstí (Placa Cort), které je srdcem města. Dominuje mu budova radnice (Ajuntament) s renesanční a barokní fasádou.
Hned za rohem je další náměstíčko (Placa Santa Eulária), které se jmenuje podle gotického kostela sv. Eulárie. Interiér kostela je vyzdoben obrazy Francisca Gómeze.
Ulicí Can Sanc se projdeme ke klášteru sv. Františka (Sant Francesc), který dominuje dalšímu náměstí Palmy (Placa Quadrado). Klášter byl založen v roce 1232 králem Jakubem I. Aragonským.
Jednolodní gotický kostel s mramorovými bočními kaplemi vznikl asi o 50 let později na základech mešity. Zajímavostí je pozdně gotická křížová chodba a ozdobnými sloupy pocházející ze 14. století a patřící k největším na světě.
Projdeme-li bývalou židovskou čtvrtí kolem ulice Call, dorazíme k jezuitskému kostelu Monti-sion, jenž byl postaven na přelomu 16. a 17. století na zbytcích bývalé synagogy. V celé této oblasti najdeme spoustu městských paláců.
Pokud se vydáme směrem k moři, narazíme při naší procházce v ulici Carrer Serra na budovu s mohutným gotickým obloukem. To jsou Maurské lázně.
V této ulici jsou i zbytky římských městských hradeb, prezentovány obloukem Arc de la Almudaina.
Vrátíme-li se ke katedrále, objevíme biskupský palác, v kterém je dnes umístěno Diecézní muzeum (Museu Diocesá). V jeho sbírkách se nacházejí mallorské obrazy ze středověku, staré misály, oltářní nástavce, ale hlavně kuriozita muzea a tou je malý nabalzamovaný krokodýl (Drac de Na cóca), který žil v 17. století v kanalizaci čtvrti Portela a děsil místní obyvatele.
Další možností objevování historické Palmy je procházka od náměstí Placa Cort klikatými uličkami. Třeba ulice Santo Domingo je plná secesních staveb. Pěkná je opravdu budova Can Corbella. Okenní fronta je zdobena v neomudéjarském slohu, střechu korunuje osmiboká věžička.
V ulici Carrer Verí je jiný palác Palau Pelaires, v kterém si lze prohlédnout významnou sbírku současných uměleckých děl.
Na dalším náměstíčku Placa del Mercat můžeme obdivovat mnoho secesních městských domů. Dvojdům Can Casazas na počátku 20. století postavili architekti Francesc Roca a Quilem Reynés a připomíná výtvory katalánského stavitele Antoniho Gaudího.
Odtuď se opět můžeme vracet přes náměstí Placa Major uličkami zpět k moři nebo ulici Sant Miguel jít jakoby na Španělské náměstí (Placa Espanya) a skončit putování u velké impozantní tržnice Mercat Olivar. Právě tady můžeme obdivovat největší nabídku potravin v hlavním městě.
Nejkrásnějším místem odpočinku s pohledem na moře a přístav a přitom ve stínu palem, je promenáda Passeig des Born u náměstí Placa de la Reina.
Dalším místem s ještě lepším a klidnějším posezením je u náměstíčka Placa Llotja, kde se nachází středověká námořní burza. Upoutá nás hlavně portál, v jehož středu je umístěna gotická socha. V sále o rozloze 40 x 24 metrů a třech lodích, jejichž klenbu podpírá šest štíhlých spirálovitých sloupů, se dnes konají výstavy starého i moderního umění.
Pokud opustíte Staré město a přejdete ulice Passeig de Mallorca a Rieru, najdete „extra muros“ (za hradbami) krásné vyhlídkové body a zajímavé atrakce jako třeba španělskou vesnici Poble Espanyol, kde stojí na malém prostoru kopie staveb z různých kulturních období a oblastí celého Pyrenejského poloostrova. Skanzen se nachází na ulici Carrer Poble Espanyol.
Nad městskou čtvrtí El Terreno, která byla na konci minulého století vyhledávaným letoviskem obyvatel města a později i bydlištěm umělců (např. G. B. Shaw), stojí uprostřed piniových lesů gotický hrad Castell de Bellver (Krásná vyhlídka), což je nejlepší vyhlídkový bod ve městě.
Pěšky se na návrší dostaneme z náměstí Placa Gomila po stupňovité ulici Bellver a přilehlým lesíkem.
PIRAEUS, Atény (Řecko)
Sotva najdete jiné město, které se dokázalo v tak krátkém čase změnit k lepšímu a přitom si uchovat svou tradici. Zažijte sami, jak se antika a současnost doplňují a jak předurčují všední den Atéňanů.
Na hlavní město Řecka, které se vyšňořilo u příležitosti XXVIII. letních olympijských her, upírala v roce 2004 s očekáváním svou pozornost celá světová veřejnost, neboť olympiáda se vrací do místa svého vzniku. Atény jsou fascinující a plné krás, staronové město se neustále mění a plné dynamiky a tolerance se otevírá světu.
Ten, kdo se podívá od kaple sv. Jiří na vrcholu pahorku Lykavittós dolů na Atény, je přemožen a zmaten zároveň. Mezi hřbety kopců Hymettos, Parnitha a Penteli se rozprostírá množství domů, kterou pouze na jižním obzoru ohraničuje modrý lem Saroského zálivu.
Na první pohled je čtyřmilionová aglomerace Atény – Pireus beztvarou městskou krajinou, již jako by přímo z moře vynáší obrovská chobotnice a objímá okolní planiny i kopce. Ale Atény ve skutečnosti neleží u moře, jenže město už dávno srostlo s Pireem a zdejším přístavem, přestože jsou obě jeho části i nadále administrativně odděleny. Spojnice mezi nimi byla založena třemi dlouhými zdmi, které byly budovány již od 5. století př. n. l. Atéňané si doposud udržují k moři náležitý odstup a i v novodobé historii stavějí své domy nikoliv u moře, nýbrž rozšiřují město směrem tam, kde vzniklo a to na úpatí Akropole.
Atény jsou prvním symbolickým i zapomenutým hlavním městem Evropy. Řeckou kulturu a architekturu, kterou představují např. Propylaje a Parthenón, obdivovali Římané, Angličané, Francouzi i Němci a kopírovali ji na svých památnících. Spor o nadvládu mezi řeckou a římskou kulturou byl veden po staletí.
Je dobré si uvědomit, že jsou Atény antické i neantické, město v ruinách i živoucí, moderní metropole, jakoby dvě města, která zdánlivě nic nespojuje. Jsou zde popové koncerty v antickém divadle Heroda Attica, filmová klasika pod širým nebem s výhledem na osvětlenou Akropoli, západ slunce ze skal Areopagu, zde je antika stále ještě všudypřítomná.
Město zažilo kulturní a politický vrchol v antice, ale ve středověku ležely Atény již poněkud stranou cesty do Byzance a během turecké nadvlády bylo město nevýznamným provinčním zapadákovem.
Nebyla zde žádná renesance, žádné obrození. Do jisté míry skočilo město ze středověku do 19. století. Vnější vlivy se omezily na někdejší cizácké panovníky. Po dlouhá staletí byl přístup do země nemožný nebo přinejmenším komplikovaný. Většina, stejně jako Goethe a jeho Ifigenie, hledala zemi Řeků s duší, a proto je každý, kdo se vydá za dobrodružstvím Atén, zajat do svých vlastních představ a očekávání.
Athinai, Athénes, Atene, Atenas, Athens – téměř ve všech jazycích je název města používán v množném čísle. Kdysi se totiž Atény skládaly ze samosprávních územních jednotek (démos), které tvořily polis. Ale na druhé straně tohoto strohého historického vysvětlení se ozývá i jiný poznatek a tím je, že v žádném jiném městě na světě není propast mezi minulostí a současností tak hluboká. Na rozdíl od Říma tu neexistuje kontinuita, ale stále jen nový počátek. A tak je 2 500 let staré město zároveň jedním z nejmladších.
Město Acropolis je osídlené již 7 000 let. A protože popisu nejcennějších a nejzajímavějších aténských památek se věnují celé knihy, uvedeme zde proto jen jakési povinné penzum každého návštěvníka města.
Najdete zde Akropoli, což je symbol Atén. Jde o pahorek tyčící se nad městem s několika chrámy, divadly, muzei a monumenty.
Dále se tady nachází Plaka, to je stará čtvrť ležící pod Akropolí, Starý parlament, kde probíhá každou hodinu výměna stráží, Aténská akademie a Národní archeologické muzeum.
RHODOS (Řecko)
Toto město bylo založeno roku 408 př. Kristem a oslavilo své krásné 2 400-leté jubileum v roce 1992.
Rhodos patří k antickým velkoměstům a jeho plocha byla tehdy větší než plocha klasických Athén. Ve 3. století před Kristem dochází k velkému nárůstu obyvatel, který vyvolal rozsáhlou stavební činnost. Uliční plán se však podobal původnímu plánu, který navrhl známý architekt středověku Hippodamus z Milétu, pouze se uliční síť zahustila. Přesto zůstávají ulice široké, což svědčí o blahobytu obchodního města.
Město mělo tehdy 5 přístavů, avšak při rychlém růstu nebylo zabezpečeno silnými hradbami. Ty byly sice vysoké, avšak jejich tloušťka byla nejvýše 60 cm, což byla v antické době nejmenší tloušťka. Hradby byly sice vybaveny obrannými věžemi a branami, avšak přesto toto slabé místo bohatého města lákalo mnohé dobyvatele, aby se města a jeho bohatství zmocnili.
Jedním z těchto dobyvatelů byl Demetrios Poliorketes, který obléhal město v roce 305 př. Kr. Jeho obléhání bylo však neúspěšné, Poliorketes musel odtáhnout a na místě zanechal mnoho ze své výzbroje. Tu pak Rhoďané výhodně prodali a z výtěžku dali postavit přes 30 metrů vysokou sochu boha Hélia, známého jako Kolos rhodský, který patřil k sedmi divům antického světa. O něco později pak postavili vysoké a široké hradby, obranné věže, příkopy a další pásy hradeb. Hlavní hradby byly až 4 m široké a patřily k vrcholným stavbám tohoto druhu ve starověku.
V následujících stoletích se Rhodos snažil volit raději diplomatická jednání, aby předešel válečným útrapám a škodám. Proto stál Rhodos jednou na straně Peršanů, pak Athéňanů, pak se přiklonil na stranu Sparťanů, byl spojencem Římanů, pak Makedoňanů a zase na straně Římanů, kteří však nakonec, jak Rhodos, tak i celé Řecko, obsadili a podrobili. V té době odvezli Římané z ostrova více než 3 000 soch, ve valné většině vysoké hodnoty. Od té doby podléhal Rhodos po dlouhé období asi 2 000 let až do roku 1948 pod cizí nadvládu.
Za byzantské vlády byl Rhodos jen okrajovou provincií. Za vlády Rytířů dochází sice k horlivé stavební činnosti, ale toto období nepřineslo řeckému obyvatelstvu ostrova žádný užitek a hospodářský rozmach. Za turecké vlády byl Rhodos prakticky odříznut od ostatní Evropy. Řečtí obyvatelé nesměli ve městě zůstávat přes noc a museli bydlet za hradbami města.
Italové sice město od tureckého jha osvobodili, ale pak fašistická vláda Mussoliniho opět řecké obyvatelstvo utlačovala. Ve městě sídlil italský guvernér, jemuž podléhala všechna rozhodnutí. Za krátké nadvlády Německa došlo ke krutému transportu 2 000 Židů do koncentračního tábora v Osvětimi, kde téměř všichni zahynuli. Po krátkém obsazení ostrova Brity, byl Rhodos v roce 1948 rozhodnutím OSN začleněn spolu s ostatními ostrovy skupiny Dodekanesos do Řecké republiky.
Dnes má město Rhodos více než 55 000 obyvatel, je správním střediskem ostrovů zvaných Dodekanesos (přibližně na úrovni našich okresů) a spadá do regionu Egejské ostrovy. Město samo patří k nejhezčím městům na světě a stojí rozhodně za to, si ho prohlédnout.
Ostrov Rhodos, vyhlášený organizací UNESCO za světovou přírodní a kulturní památku, je největším ostrovem souostroví Dodekanes (Dvanáctiostroví). Leží nedaleko pobřeží Turecka a snad pro svých 300 slunečných dní v roce je nazýván „Ostrovem slunce“.
Tento ostrov nabízí nejen nekonečné pláže, ale i antické a středověké památky, nádhernou přírodu a entomologickou raritu „Údolí motýlů“.
Tento pohádkově krásný ostrov daroval božský otec Zeus bohu Slunce – Heliovi. Právě na jeho počest byla v přístavu hlavního města Lindos vztyčena 32 m vysoká socha známá jako „Rhodský kolos“, pod jehož rozkročenýma nohama vplouvaly a vyplouvaly lodě do přístavu.
V tomto středověkém městě naleznete 5 km dlouhé hradby s baštami, věžemi a hradním příkopem.
Je zde také ulička Rytířů řádu Johanitů, antické památky i rozmanité pláže. Staré město Rhodos dýchá takovou atmosférou, že jeho historickými uličkami a náměstími můžete bloudit celé dny.
Dvě archeologické lokality na ostrově musíte bezpodmínečně vidět a těmi jsou Kamiros a akropolis v Lindosu. Už jen pro jejich polohu v nádherné krajině.
Turistický ruch ovládá sever ostrova, zatímco ve vnitrozemí a na jihu najdete ještě původní vesnice. Na ostrově Rhodos můžete putovat po stopách antiky, byzance, křižáků nebo se zcela ponořit do lůna přírody, sbírat byliny a pátrat po orchideích.
Město Lindos, někdy také nazývané „zkamenělým snem“, je plné historických památek v tradičním řeckém stylu. V nenapodobitelně průzračném vzduchu, který propůjčuje obrysům zvláštní ostrost a zároveň čistotu, se k ohromné skále tisknou zářivě bílé domky. Mohutné pevnostní zdi na jejím vrcholu působí panovačně v této sluncem rozpálené středomořské krajině. Nahoře se třpytí zbytky sloupů akropole a dole je vidět do křivolakých uliček s proudy nakupujících lidí. Dodnes je blýskavým klenotem na koruně ostrova Rhodos.
SANTA CRUZ, Tenerife (Španělsko)
Město Santa Cruz, což je užívaná zkratka celého jména Santa Cruz de Tenerife, je hlavním městem Tenerife a má asi 200 000 obyvatel. Je to nejen hlavní město provincie i celého ostrova, ale také významný přístav, průmyslová, správní a obchodní metropole.
Ostrov Tenerife byl údajně navštěvován už v letech 1100 až 800 před Kristem. Portugalští mořeplavci jej znovuobjevili v roce 1341. Tenerife jako poslední z Kanárských ostrovů dobyli Španělé v roce 1495. Po několik dalších století je charakteristické šíření křesťanství, časté změny podmínek pro hospodářství a pěstování zemědělských plodin a následné vystěhování původních obyvatel.
Po roce 1960 se stala hlavním odvětvím hospodářská turistika. Z kulturních památek lze na ostrově nalézt v původním stavu feudální paláce, kostely a kláštery ze 17. a 18. Století. Jde např. o překrásný barokní chrám Nuestra Senora de la Conception, dále můžete navštívit Loro Parque, což je tropická zahrada s plameňáky, papoušky a bazénem s delfíny nebo botanickou zahradu v Puerto de la Cruz.
Všechny ulice, promenády a uličky se sbíhají k Plaza de España a jsou plné malých obchůdků se zajímavou nabídkou zboží. Toto náměstí charakterizuje střed města a ve své dnešní podobě bylo otevřeno v roce 1950. Památník uprostřed byl vytvořený architektem Tomásem Machadoem a je poctou padlým za španělské občanské války. Během slavného karnevalu se náměstí stává obrovským jevištěm karnevalových představení i rejdištěm tisíců zamaskovaných Tenerifanů a návštěvníků.
Sousední náměstí Plaza de la Candelaria tvoří přechod k pěší zóně. Nese jméno patronky kanárského souostroví. Na její počest byl postaven mramorový monument uprostřed náměstí. Sochy u nohou madony připomínají dobytí Tenerife v roce 1496. Kolem náměstí se usadily obchody nemála hinduistů, kteří sem přišli z Indie.
Kostel Iglesia de Nestra Seňora de la Concepción dal postavit kastilský dobrodruh a dobyvatel Alfonso Fernández de Lugo koncem 15. století. Po požáru byla budova znovu postavena v roce 1653. Od té doby představuje pětilodní kostel nejvýznamnější chrám Páně v hlavním městě. Uchovává různá barokní díla, dřevěný kříž dobyvatele Luga i několik vlajek a standart ukořistěných v roce 1797 v boji proti britskému admirálu lordu Nelsonovi.
Dalším kostelem je Iglesia de San Francisco. Jedná se o trojlodní kostel na Plaza de San Francisco. Reprezentuje barokní styl 17. století. Pozoruhodné jsou oltářní nástavce ze 17. a 18. století, obraz svatého Josefa na oltáři sv. Josefa, stejně jako barokní postava Ecce Homo (Seňor de las Tribulaciones), která pochází od anonymního umělce ze Sevilly a každoročně je předváděná v úterý o pašijovém týdnu při procesí městem.
Jako nejlepší místo k nákupům je označována ústřední tržnice Mercado de Nuestra Seňora de África. Jedná se o dvoupatrovou budovu, která je po architektonické stránce velmi zajímavá. Obyvateli města je trh i budova často nazývána La Recova. Budova La Recova zahájila činnost v roce 1943 a byla navržena Josém Enriquem Karterem Regaladem. Stavební styl kombinuje noekanárskou koloniální architekturu s maursko-andaluskými prvky. Budovu, sestávající ze tří atrií, převyšuje věž s hodinami.
Přes obrovský dopravní i turistický ruch si toto město uchovalo svou útulnost a vitalitu, která není podrobená požadavkům masové turistiky, nýbrž se řídí vlastními rytmy. K relaxaci proto báječně poslouží park Parque Municipal García Sanabria. Jedná se o skutečně nádherný exemplář parku, který má dnes rozlohu přes 67 000 m2. Vznikl na základě iniciativy v roce 1922 a byl pojmenován podle tehdejšího starosty Santiaga García Sanabria. Jedná se o udržovaný park, který zdobí kašny, květinové hodiny i monumenty alegorických postav. Za shlédnutí stojí staré velké stromy – araukarie, tamarindy, palmy, jacarandy, indické vavříny, pandány a ibišky.
Obyvatelé hlavního města také využívají k rekreaci Ramšlu, dlouhou širokou ulici. Nachází se v ní mnoho kaváren na terasách, velké stromy a originální sochy na středních pruzích.
V muzeu Museo del Hombre y de la Naturaleza najdeme rozsáhlé přírodní sbírky a kulturní historii Tenerife. Muzeum sídlí v budově bývalé civilní nemocnice.
Museo Militar Regional de Canarias je věnováno historii armády Kanárských ostrovů.
Třetím je Museo Municipal de Bellas Artes, což je muzeum malby kanárských umělců ze 17. až 19. století.
Toto město není nejoblíbenějším turistickým cílem, avšak právě kvůli jeho „normálnosti“ stojí toto hlavní město za návštěvu.
PATMOS (Řecko)
Patmos má rozlohu 34 km2 a na tomto malém kousku země najdete přes 400 kaplí, kapliček a klášterů.
Ostrov Patmos je místo zcela nádherné, jedinečné a vpravdě mystické. Proslulo slunečnými plážemi, nádhernými přírodními scenériemi a starodávnými památkami. Co jej však činí unikátním, je jeho pestrá a pohnutá historie.
Zvou ho Druhým Jeruzalémem nebo řeckou obdobou hory Sinai. Řecká ortodoxní církev jej prohlásila svatým a navštěvují jej poutníci z celého světa.
Před 2000 lety žil na tehdejším území říše římské v Palestině učedník jednoho duchovního učitele. Učitel se jmenoval Ježíš a učedník se jmenoval Jan. Byl to zřejmě Ježíšův nejmilejší žák a po Ježíšově odchodu byl dost neoblíbený v římských i židovských kruzích. Římané jej prý dokonce hodili do vroucího oleje, ale ve chvíli kdy tam Jan spadl, olej se ochladil na jeho tělesnou teplotu a neublížil mu. Když ho tedy Římané nemohli zabít, poslal jej alespoň císař Domicián do vyhnanství na Patmos. Bylo to kolem roku 95 n. l. Po dvou letech nastoupil na římský trůn křesťanství nakloněný císař Nerva a povolal Jana zpět z exilu.
Ovšem bylo to právě na ostrově Patmos, kde se Janovi žijícímu v malé jeskyni se svým žákem Prochorem zjevil Kristus a byla mu nadiktována Kniha Zjevení neboli Apokalypsa, kniha, která uzavírá bibli, je plná esoterických symbolů, je to naprosto jedinečné dílo, ovšem v dějinách většinou velmi mylně chápané a vykládané.
Tato událost z ostrova Patmos je pro dějiny křesťanství zcela zásadní a srovnatelná s Kristovým ukřižováním. A z tohoto důvodu se tedy dostává takové pozornosti Patmosu ze strany věřících.
Patmos je krásné, zamilováníhodné místo plné upřímné duchovnosti.
Největší klášter je v hlavním městě ostrova Hora. Je zasvěcen Sv. Janovi a architektonicky a kulturně je jedním z nejdůležitějších v Řecku. Je v něm vzácná knihovna starých církevních spisů. Z jeho střechy je vynikající výhled na celý ostrov, v dáli můžete vidět ostrovy Samos, Ikaria, Naxos a také pobřeží Turecka.
Dalším zajímavým klášterem je Panagia of Kumana, jehož představený je zřejmě nadšeným přírodovědcem a celý klášter je pojatý spíše jako malá zoologicko-botanická zahrada plná cizokrajných ptáků a exotických rostlin.
Největší klášter Sv. Jana je v hlavním městě ostrova Hora. Architektonicky a kulturně je jedním z nejdůležitějších v Řecku. Je v něm vzácná knihovna starých církevních spisů. Z jeho střechy je vynikající výhled na celý ostrov, v dáli můžete vidět ostrovy Samos, Ikaria, Naxos a také pobřeží Turecka. Samotné město je klidné, tiché, trochu ožívá večer, kdy se restaurace naplní hladovými návštěvníky.
Nicméně středobodem ostrova je jeskyně Apokalypsy. Je stále dochovaná, dokonce je v ní výstupek, na kterém podle tradice apoštol Jan spával. Kolem jeskyně vyrostl malý úhledný klášter a návštěva jeskyně je hlubokou a silnou záležitostí, ať už je člověk ateista nebo věřící. Je zde cítit opravdovost a upřímnost a to zřejmě působí na každého. Místní nadšenci zde dávají originální výklad a člověk se prostě cítí dobře.
SANTORINI (Řecko)
Ostrov Santorini (později též nazývaný Thera) leží 75 km severně od Kréty a patří k nejjižnějším z Kykladských ostrovů. Nachází se mezi Krétou a řeckou pevninou. Santorini má plochu 76 km 2 a asi 8 500 – 10 000 obyvatel. Délka ostrova je 18 km šířka 2 – 6 km.
Na ostrově byly také nalezeny archeologické pozůstatky Minóské kultury.
Zhruba uprostřed ostrova byla asi 1 500 metrů vysoká sopka. Její erupce začaly kolem roku 1500 př. n. l. Kolem roku 1470 př. n. l. došlo ke kataklyzmatické erupci, větší než byla erupce sopky Krakatau v 26. dubna 1883. Erupce zcela zničila povrch ostrova, vyvrhla tuny vulkanického popelu a prachu, který zastínil slunce. Provázelo ji ničivé zemětřesení. V závěru erupce se zbortila mohutná magmatická komora pod ostrovem a vznikla dnes existující kaldera, jejíž vznik byl provázen obrovskými vlnami tsunami ve všech směrech. Většina měst a vesnic na ostrově Kréta byla smetena a zaplavena. Pouze největší architektonické stavby, jako byl palác ve městě Knossos, přetrvaly pustošivé zemětřesení. Sopečný popel pokryl celé území ostrova a zničil veškerou vegetaci. Zbytky Minóské civiliazce pak zničili Řekové.
Sopka na ostrově Santorini se geologicky svojí strukturou a tektonickým umístěním podobala sopce Krakatau. Ostrov Santorini měl průměr asi 4x větší než ostrov sopky Krakatau.
Současní obyvatelé ostrova Santorini zde těží sopečný popel, ze kterého se vyrábí cement a stále nacházejí doklady existence starověké civilizace. Sopečný popel je kvalitní půdou pro pěstování olivovníků a subtropického ovoce, jehož stromy dnes pokrývají prakticky celý ostrov.
Někteří příznivci Atlantidy se domnívají, že ostrov Thera byl tímto mýtickým ostrovem. Odpůrci naopak argumentují tím, že Platón datoval zánik Atlantidy do doby asi 9000 let př. n. l. Mohlo jít také o chybu datování, která vznikla při ústním podání příběhu o zániku Atlantidy. Konečně přichází v úvahu možnost, že si Platón celý příběh vymyslel.
Kromě Platóna se záhadou Atlantidy zabývali také někteří další řečtí myslitelé, jako byl Aristotelés, kteří o existenci Atlantidy pochybovali nebo Plutarchos a Herodotus, kteří ji naopak považovali za historický fakt.
Na ostrově Santorini byly objeveny archeologické doklady civilizace z doby bronzové. Tato civilizace obývala město na ostrově a kolonizovala také Krétu. Obyvatelé zahynuly při erupci sopky a při zničení ostrova. Všechna ostatní města na Krétě byla zničena následným mohutným zemětřesením a vlnou tsunami. Ostrov Kréta byl obklopen nepřáteli, zejména vojsky faraóna Ramsese III.
TRIPOLIS (Lybie)
Tripolis - (Tarábulus al Gharb) je - hlavním městem Lybie a má nyní více než 1,5 mil. obyvatel. Město je důležitou africkou metropolí, naleznete zde starověké mešity, koloniální paláce a věčně živá tržiště – souky. Prohlídka začne návštěvou červeného hradu z doby římské, který je opevněn masivními hradbami, které byly opraveny v průběhu dvacátého století. Na hradě navštívíte muzeum Jamahiriya, kde jsou uchovány starobylé předměty či jejich fragmenty, dokumentující historii Lybie do dnešních dnů. Shlédnete nejznámější památky v Medině, ´včetně Vítězného oblouku věnovaného Marcu Aureliovi, mešitu Gurji (nejstarší mešita z 38, které jsou v staré části města) , navštívíte dům paši Karamanliho a budovy z koloniálního období. Pokud bude dům paše Karamanliho uzavřen, nahrazuje se návštěvou mešity. Prohlídka bude ukončena návštěvou tržiště, kde bude dostatek času k zakoupení suvenýrů. Pozn. Vzhledem k omezenému počtu anglicky mluvících průvodců budou skupiny provázeny zaměstnanci lodní společnosti. Natáčení videokamerou a fotografování v Národním muzeu je zpoplatněno (videokamera – 6 EUR, fotoaparát 3 EUR) a podléhá speciálnímu povolení, které za vás vyřídí váš průvodce. Poplatky za fotografování/natáčení budou strženy z vašeho účtu po návratu na loď. Doporučujeme pohodlnou obuv a přiměřený oděv, případně ponožky (při návštěvě mešit).
Sabratha (UNESCO) je dobře zachované antické římské město v atraktivní poloze nad mořem. V průběhu římské kolonizace bylo pozůstatky města a vykopány a zrekunstruovány. Sabratha byla velmi důležitým přístavem pro Féničany, Kartagince i Římany. Naleznete zde zachovalé antické památky jako je forum, amfiteátr, divadlo, mauzoleum či impozantní chrámy.
Fakultativní prohlídka začne návštěvou muzea (skulptury, mozaiky, fresky a jiné práce z římského období), poté se pokračuje na Fórum – centrum politického a obchodního života města. Zde lze obdivovat baziliku Apuleiuse-a zachovalé starobylé chrámy. Poslední zastávka bude v divadle, jež je vyzdobeno koryntskými sloupy a mramorovými vlysy, na kterých jsou zpodobněny mytologické postavy. Divadlo je považováno za nejzachovalejší a nejpůsobivější památku Sabrathy.
Pozn. Vzhledem k omezenému počtu anglicky mluvících průvodců budou skupiny provázeny zaměstnanci lodní společnosti. Natáčení videokamerou a fotografování v punském a římském muzeu je zpoplatněno (videokamera – 18 EUR, fotoaparát 9 EUR) a podléhá speciálnímu povolení, které za vás vyřídí váš průvodce. Poplatky za fotografování/natáčení budou strženy z vašeho účtu po návratu na loď. Doporučujeme pohodlnou obuv a přiměřený oděv.
Leptis Magna (UNESCO) - patří k největším a nejvýznamnějším městům oblasti Středozemního moře doby římského impéria. Město bylo založeno Féničany a patřilo k nejmocnějším přístavům Středomoří. Narodil se zde římský císař Septimus Severus, který zde nechal postavit mnoho impozantních staveb a přilákal do města největší vzdělance své doby. Hadriánovy lázně jsou druhými největšími antickými lázněmi (největší jsou lázně Caracalla v Římě). Zachovalý je bazén, frigidárium i calidarium. Cestou po kolonádě, obklopující původní Fórum a vyzdobené mnoha skulpturami, se dojde k zachovalému chrámu Septima Severa. Nejznámější památkou Leptis Magny je starobylé divadlo, odkud je nádherný výhled na moře a na zachovalou starou část města. I po 2000 letech lze odtud obdivovat zachovalé auditorium, sochy z mramoru či nástěnné reliéfy, zpodobňující hrdinské skutky dávných vladařů. Oběd, skládající se z místních specialit bude podáván v archeologické lokalitě.
Pozn. Vzhledem k omezenému počtu anglicky mluvících průvodců budou skupiny provázeny zaměstnanci lodní společnosti. Natáčení videokamerou a fotografování v muzeu a amfiteátru je zpoplatněno (videokamera – 18 EUR, fotoaparát 9 EUR) a podléhá speciálnímu povolení, které za vás vyřídí váš průvodce. Poplatky za fotografování/natáčení budou strženy z vašeho účtu po návratu na loď. Doporučujeme pohodlnou obuv a přiměřený oděv.
TUNIS (Tunisko)
V hlavním městě Tunisu vás čeká nezapomenutelný pohled na kupole a minarety, starý život vedle nového v dokonalé souhře, široké ulice lemované kavárnami a stánky s květinami. Tunis jsou v podstatě tři spojená města – Kartágo, Sidi Bou Said, La Marsa a předměstí Gammarth.
Za moderními obchody a hotely hlavního města leží staré město. Nic se nezměnilo. Na tržištích, hýřících barvami dál obchodují klenotníci, tkalci a voňavkáři, jako před staletími. V poklidném muzeu Bardo si prohlédnete vůbec nejkrásnější sbírku římských mozaik, které živě zobrazují 2000 let staré události, jako by se staly právě včera.
K nejvyhledávanějším pamětihodnostem patří stará arabská čtvrť (tzv. Medina), Národní muzeum v Bardo nebo Muzeum v Kartágu.
Za prohlídku stojí i lázeňské město Hammamet. Taady se přímo z moře zvedá pevnost z 15. stol. s mauzoleem patrona města Sidi Bou Ali.
Navštívit můžete galerii umění Espace Hayet, kde se během hlavní sezóny ve městě koná mezinárodní festival hudby, divadla a tance a v neposlední řadě se tu každý čtvrtek pořádají známé souky – trhy.
Městem keramiky lze nazvat Nabeul, kde vždy ve čtvrtek přehlídka zboží vrcholí velkým soukem.
Tuniskou perlou bývá nazýváno město Sousse, kde ve staré opevněné části města najdete muzeum s rozsáhlými sbírkami z punské a římské doby. V nedalekém Monastiru lze obdivovat strohou monumentální architekturu středověké pevnosti. Dalším z míst, jež je škoda nenavštívit, je bývalý punský přístav Mahdia = Mys Afriky, se starobylou pevnosti Skifa el Kahla.
A pokud sem zavítáte v červenci, nenechte si ujít festival „Noci v Mahdii“. Pro turisty je lákavým místem koloseum El Dzem, kde se točil jeden díl oblíbené Angeliky, stejně tak jako čtvrté svaté město islámu Kairouan s věhlasným poutním místem Mekkou. A pokud zatoužíte poznat tuniskou poušť, všechny cestovní kanceláře Vám prostřednictvím svých delegátů nabídnou 1, 2 nebo 3-denní výlety.
Začínáte-li procházkou hlavního města Tunisu, projdete se po hlavní tepně Avenue Habib Bourgiba na jejímž konci je katolická katedrála Svatého Vincenta. Dále se pokračuje po Avenue de France, která Vás dovede až k Francouzské bráně – vstupu do mediny, která patří k nejzajímavějším místům v Tunisu.
Prohlídnete si Muzeum Bardo, ve kterém jsou shromážděny nejhodnotnější památky z archeologických vykopávek. Naleznete v něm největší sbírku římských mozaik na světě.
Navštívíte punské i římské Kartágo, které je jedním z nejslavnějších a nejznámějších měst na světě. Zde mimo jiné uvidíte pahorek Byrsa, Antoniovy lázně a mnoho dalších historicky velmi zajímavých míst.
Zastavíte se v malebném Sidi Bou Said, které proslulo příjemnými kavárničkami a svoji modrobílou architekturou. Na bílých schodech jedné z uliček se natáčela scéna z filmu Angelika a sultán.